reklama
Když ji kdysi opustil, ještě nebyla ani na světě. Roky mlčel, unikal před vlastní vinou, dokud ho stáří a samota nedonutily konečně pohlédnout pravdě do očí. Jenže pro některé omluvy přichází čas až příliš pozdě…
Stál jsem u staré lavičky v zasněženém parku. Ruce se mi třásly, staré rukavice sotva chránily před mrazem. Oči pátraly po tvářích kolemjdoucích, jako by hledaly dávno ztracenou tvář. A pak jsem ji spatřil. Drobná žena s šedivým drdůlkem, s hrdým postojem, kabelka přes rameno, v očích odlesk pevnosti. Byla to ona.
„Marie… Marie Nováková… počkejte, prosím…“ vydechl jsem rozechvěle.
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
