reklama
V posledních měsících byl můj manžel Dan pořád v práci. Večeře studly na stole, já usínala sama. Snažila jsem se být chápavá – měl hodně povinností, říkal. Ale začalo mi být jasné, že se mezi námi něco mění. A ten večer jsem se rozhodla něco s tím udělat.
Uvařila jsem jeho oblíbenou večeři. Vonělo to skvěle. Chtěla jsem mu připomenout, že i přes všechen ten stres a vzdálenost, co se mezi nás vkradla, jsme pořád tým. Ale než jsem stihla jídlo dokončit, uvědomila jsem si, že mám skoro vybitý telefon – a nabíječku jsem nechala u maminky. Bydlí jen deset minut odsud, říkala jsem si, že tam rychle zajedu a stihnu se vrátit dřív, než Dan přijde.
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
