Po pohřbu mého milovaného manžela Milana jsem si myslela, že už neexistuje větší bolest než ta prázdnota, kterou jsem cítila. Byli jsme spolu čtyřicet let. Zůstalo jen ticho. Ale netušila jsem, že ta pravá zrada, která roztrhne mé srdce na kusy, na mě teprve čeká. Můj nejstarší syn Jun – ten, kterému Milan tolik důvěřoval – už ten den ukázal tvář, kterou rodiče nechtějí vidět.
Neuběhl ani týden a Jun se v našem domě začal chovat jako výhradní pán. Dům, který jsme s Milanem těžce budovali, byl před lety zapsán na jeho jméno v domnění, že mu tím předáme zodpovědnost. Jak jsem se mohla bránit? Důvěřovala jsem svému dítěti. Netušila jsem, že jsem tím podepsala své vlastní vyhnanství. Dům ještě voněl po svíčkách, ale on už si připravoval klíče, aby zamkl mou minulost uvnitř.
