O víkendech si rád přispím, ale ne vždy to tak vyjde. Můj manžel stojí brzy ráno v kuchyni a vaří kávu.
V pozadí slyším hučení mlýnku na kávu. Ještě lépe slyším hlasitý výkřik našeho syna Ivana: „Tati, vypni to! Probouzíš se mami!" Ale manžel si toho nevšímá a já slyším blížící se kroky, jako malé stádo telat, a v uchu titěrný hlásek: „Mami, tatínek tě teď vzbudí! Ale přinesl jsem ti nějaké vatové tampony... Zakryj si uši." Úplně se probouzím a je mi skoro do pláče.
Můj synu, nemohu se přinutit ho nazývat „adoptovaným“. Ivana jsme adoptovali a teď zažíváme všechny radosti rodičovství. Ale nebylo tomu tak vždy.
Nejprve jsem litovala, že jsem vzala dítě z dětského domova. Když jsme vyplnili papíry, navštívili dětský domov a čekali na rozhodnutí, byli jsme přesvědčeni, že děláme správnou věc.
Ale pak jsme museli přiznat, že navzdory našim ušlechtilým úmyslům v nás stále existovala pýcha a ješitnost. Cítili jsme se jako hrdinové, očekávali jsme potlesk a vděčnost, dokonce i od dítěte, kupodivu…
Ivana jsme adoptovali, když mu byly čtyři roky. Biologické děti nemáme, a jak nám lékaři řekli, ani mít nebudeme. Dva neúspěšné potraty v mém mládí měly své temné následky... IVF? Příliš drahé, děsivé a ne vždy úspěšné.
A tak jsme se s manželem Antonem rozhodli udělat radost osiřelému dítěti s pocitem, že děláme dobrý skutek. Ale ukázalo se, že to není snadné.
Prvních pár měsíců jednání s dítětem se pro nás změnilo v jakousi noční můru. Očividně nás vycítil: zároveň se bál, že ho odmítneme a vezmeme pryč, a přitom se zdálo, že se to snaží uskutečnit.
Choval se strašně, oslovoval nás, házel věcmi a dokonce při obědě hodil talíř na stůl, jen aby viděl naši reakci…
V hlavě se mi už válely děsivé myšlenky: Možná bychom ho měli vrátit do sirotčince? Možná by mu tam bylo lépe? On nás nemiluje…
Pomohlo to, že jsme si Ivana koncem října přivezli domů a za pár měsíců byl Silvestr. Když viděl vánoční stromeček, dárky, když jsme s dětmi navštívili příbuzné, choval se klidněji. Zeptal se: "Navštívíme příští Silvestra?" Řekl jsem: "Samozřejmě, že budeme!" Možná to pro něj znamenalo, že ho neopustíme.
Když záchvaty vzteku konečně odezněly, začali jsme se opravdu spojovat. Ale trvalo to rok! Celý rok zvykání si na sebe…
Ne, nestal se dokonalým dítětem. Ale velmi se snaží. Nejdůležitější je, aby konečně cítil naši lásku. Pro mě je nejdražší a nejvzácnější, ale... možná jsem to dítě nedokázala hned milovat a on to cítil... proto jeho hrozné chování. Lidé! Pokud chcete dát domov dítěti z dětského domova, pamatujte, že to nebude jednoduché. Tyto děti nejsou vždy „snadné“. Jsou jako ježci – vyzkouší vaši reakci na cokoliv a na všechno…
