Jejich seznámení působilo jako scéna z romantického filmu. Potkali se v obchodě, stačil jediný pohled a oba měli pocit, že bez sebe nedokážou žít. Následovalo bouřlivé období zamilovanosti – večerní procházky, dlouhé hovory, romantické schůzky pod hvězdami. Po ukončení studií jim rodiče připravili velkolepou svatbu a mladý pár nastoupil do zaměstnání ve stejné firmě. Dostali přidělený pokoj na koleji a na tehdejší poměry si žili nadmíru spokojeně.
Andrej se od začátku snažil být oporou a živitelem rodiny. Tvrdě pracoval a brzy byl povýšen na vedoucího oddělení. Zpočátku s ním Marina pracovala ve stejné firmě, ale Andrej nakonec prosadil, aby se vzdala zaměstnání a stala se ženou v domácnosti. On vydělával dost na to, aby si to mohli dovolit, a brzy si pořídili prostorný, pohodlný byt. Marina z něj udělala útulné rodinné hnízdo a každý večer čekala Andreje s teplou večeří. On jí na oplátku dopřával drahé dárky a nikdy jí nic neodpíral.
Dokonalý pár s jedním stínem: žádné děti
Pro okolí představovali téměř ideální manželství. Andrej důvěřoval své ženě bezvýhradně, často odjížděl na služební cesty a ani na okamžik ho nenapadlo, že by ho mohla zradit. I na dálku se o něj Marina starala – balila mu jídlo na cestu, radila mu, co si má obléknout, připomínala mu důležité schůzky.
Jedinou věcí, která nad jejich štěstím visela jako stín, byla absence dětí. Roky plynuly a Marina nemohla otěhotnět. Navštěvovali drahé kliniky, absolvovali řadu vyšetření, ale lékaři jen bezmocně krčili rameny. Andrej nakonec navrhl adopci dítěte z dětského domova. Marina však reagovala nekompromisně – odmítla s tím, že by nikdy nedokázala přijmout cizí dítě jako vlastní a milovat ho tak, jak by si zasloužilo.
Smrtelná diagnóza, která všechno zlomila
Zdálo se, že i bez dětí dokážou žít spokojeně. Dávali si navzájem lásku a péči, budovali si vlastní svět. Jenže pak přišla nemoc, která všechno převrátila naruby. Jednoho dne se Marina začala cítit velmi špatně. Andrej trval na tom, aby okamžitě navštívila lékaře. Výsledky vyšetření byly drtivé – zhoubný nádor v pokročilém stadiu. Další testy potvrdily, že na záchranu je už pozdě.
Pro Andreje to byl šok, který těžko dokázal zpracovat. Fungoval jako naprogramovaný stroj – chodil do práce, plnil povinnosti, ale vnitřně byl zlomený. Nakonec si vzal dovolenou, protože nikomu nesvěřil péči o svou nemocnou ženu. Rozhodl se, že se o ni postará sám, a zároveň horečně hledal jakoukoli možnost léčby. Zvažoval drahou operaci na soukromé klinice v Německu, chtěl si vzít půjčku v bance.
Marina ale odmítla. Nechtěla, aby na ni Andrej utratil všechny úspory a zadlužil se. Smířila se s nevyhnutelným a trápila se hlavně tím, že ho opustí samotného, protože věděla, jak moc byl zvyklý na její péči.
Prázdný byt a noc, která odhalila tajemství
Když Marina zemřela, Andrej se zhroutil. Po pohřbu se nedokázal donutit odejít z hřbitova, protože věděl, že doma na něj čeká jen ticho a prázdnota. Nakonec se přece jen vydal zpět do bytu, který dříve pulzoval životem a vůní jídla z Marininých hrnců. Teď ho vítal jen chlad.
Bez toho, aby si sundal kabát nebo boty, vešel přímo do ložnice a lehl si na stranu postele, kde dříve spávala jeho žena. Vdechoval slabý zbytek její vůně z povlečení a v duchu se vracel ke společným vzpomínkám. Uprostřed noci se posadil na postel, rozsvítil noční lampičku a zadíval se na společnou fotografii na nočním stolku. Na snímku byli spolu, usměvaví a šťastní – tehdy netušili, že je jednou rozdělí smrt.
Když vzal rámeček do ruky, prsty nahmatal na zadní straně zvláštní nerovnost. Zvědavě sundal zadní kryt, vyjmul sklo a zjistil, že za jejich společnou fotografií je ukrytý další obrázek. Na starší fotografii bylo novorozené dítě. Andrej zůstal zaraženě sedět a nechápavě si snímek prohlížel. Když fotografii otočil, uviděl na zadní straně poznámku napsanou Marininým rukopisem: „Nikita Andrejevič“.
V tu chvíli se mu hlavou začaly honit desítky otázek. Proč má neznámé miminko jako prostřední jméno jeho křestní jméno? A proč je na fotografii datum, kdy už byli s Marinou několik let manželé? Proč mu o tom nikdy nic neřekla? A proč byl snímek ukrytý právě tady, v rámečku s jejich společnou fotografií?
Tajná korespondence a šokující odhalení
Andrej cítil, jak v něm roste úzkost i vztek. Byl přesvědčen, že někde musí existovat vysvětlení. Otevřel zásuvku nočního stolku, kde si Marina schovávala osobní věci, a začal horečně přehrabovat krabičky, obálky, drobnosti. Dlouho nenacházel nic podezřelého, až nakonec nahmatal jakýsi svazek papírů přilepený k zadní stěně zásuvky.
Byly to dopisy. Marinin soukromý archiv, který před ním celý život pečlivě tajila. Andrej s rozechvělýma rukama otevřel první obálku. Šlo o korespondenci s její dlouholetou kamarádkou Annou, která žila v jiném městě. V jednom z dopisů Anna psala o chlapci, který už vyrostl a „šilhá stejně jako jeho otec“. Andreje zamrazilo – on sám měl od dětství sklon ke šilhání.
Začal otevírat jeden dopis za druhým. Postupně se před ním skládal obraz příběhu, o kterém neměl celé roky ani tušení. Z dopisů vyplynulo, že Marina během jedné z jeho dlouhých zahraničních služebních cest porodila dítě – chlapce. Jenže si ho nenechala. V nemocnici podepsala odmítnutí dítěte a nechala ho tam.
Důvod byl děsivý a zároveň tragický. Lékaři jí po porodu sdělili, že novorozenec trpí vážnou vrozenou srdeční vadou a podle jejich prognóz se nedožije ani několika měsíců. Přesvědčovali ji, že bojovat je zbytečné, že dítě bude jen trpět. Marina, zlomená a vyděšená, se rozhodla, že o všem pomlčí. Nechtěla, aby Andrej sdílel její bezmoc a bolest. Rozhodla se, že tuto tragédii ponese sama.
Andrej se chytil za hlavu a zalkl se zoufalým výkřikem. V duchu křičel na svou mrtvou ženu: jak to mohla udělat? Jak mohla opustit jejich vlastního syna? Proč ho připravila o možnost dítě poznat, bojovat o něj, být mu otcem, i kdyby jen na krátkou dobu?
Cesta za pravdou: syn, o kterém neměl vědět
Rozbřesk ho zastihl bez spánku, s hlavou plnou myšlenek. Jakmile se objevily první sluneční paprsky, zavolal taxi a rozhodl se jednat. Vydal se do rodného města své zesnulé manželky, kde žila její kamarádka Anna – ta, která byla adresátkou všech těch dopisů.
Když ji našel, bez okolků jí ukázal fotografii novorozeného dítěte a požádal ji, aby mu řekla celou pravdu. Anna sklopila zrak a začala vyprávět. Potvrdila, že Marina otěhotněla v době, kdy byl Andrej na půlroční služební cestě v zahraničí. Chtěla mu připravit radostné překvapení po jeho návratu. Toužila po dítěti, proto byla nesmírně šťastná, když zjistila, že čeká potomka.
Po porodu ale přišel krutý šok. Lékaři jí oznámili diagnózu: těžká vrozená srdeční vada. Tvrdili, že chlapec nemá téměř žádnou šanci na přežití, a pokud vůbec přežije, čeká ho krátký a bolestivý život. Marina se psychicky zhroutila. O celé věci se svěřila pouze Anně, která tehdy pracovala v nemocnici, kde se dítě narodilo. Rozhodla se, že Andrejovi nic neřekne, aby ho „uchránila“ před utrpením.
Anna Marině slíbila, že bude chlapce sledovat, jak jen to půjde, a bude ji o něm informovat. A právě tyto zprávy se objevovaly v dopisech, které Andrej našel. Když se jí pak tiše zeptal, jak se chlapci daří dnes, Anna odpověděla, že mu jsou čtyři roky, je chytrý, milý, ale stále nemocný. Dodala i krutou větu, která Andreje rozžhavila doběla: „Jen si ho neberte, nikdo nepotřebuje někoho takového, nemocného.“
Andrej se neudržel a vykřikl na ni, jak si něco takového vůbec může dovolit říct. Prohlásil, že svého syna potřebuje, a požádal Annu, aby mu okamžitě sdělila adresu dětského domova, kde chlapec žije.
Setkání otce a syna a nový začátek
V dětském domově mu vychovatelka přivedla malého Nikitu. Když ho Andrej spatřil, zatajil se mu dech. Dítě vypadalo jako jeho zmenšená kopie – stejné rysy, stejný výraz, dokonce i ono zmíněné šilhání. V tu chvíli už neměl pochybnosti.
Natáhl k chlapci ruku a tiše, ale rozhodně mu řekl, že je jeho otec, že si pro něj přijel a že ho odtud navždy odvede domů. Malý Nikita, který dosud neměl nikoho blízkého, přijal jeho slova s nedůvěřivou zvědavostí, ale i s nadějí.
Následovaly dva náročné měsíce plné papírování, úředních jednání a posudků. Andrej však neustoupil. Po dokončení všech formalit se konečně mohl vrátit do svého města ne sám, ale s Nikitou po svém boku.
Okamžitě se pustil do hledání nejlepších lékařů. Chlapec podstoupil operaci srdce, kterou lékaři dříve považovali za beznadějnou. Moderní medicína však pokročila a zákrok dopadl úspěšně. Z Nikity se postupně stalo zcela zdravé dítě.
U hrobu matky: slova, která Nikita potřeboval slyšet
Když se chlapec zotavil, vzal ho Andrej na hřbitov k Marinině hrobu. Chtěl, aby znal pravdu alespoň v takové podobě, která ho nezničí. Stáli spolu před náhrobkem a Andrej svému synovi řekl, že zde leží jeho maminka, která byla dlouho nemocná a nemohla si ho vzít k sobě, i když ho milovala.
Vysvětlil mu, že teď je z ní anděl, který na ně shora dohlíží. Neřekl mu o všech chybách, strachu a rozhodnutích, která Marina v zoufalství udělala. Tyto otázky možná jednou přijdou, až Nikita vyroste. Pro tuto chvíli však stačilo, že konečně stojí po boku svého otce – a že někde vysoko nad nimi možná opravdu bdí žena, která se celý život trápila vinou a tajemstvím, jež si s sebou odnesla do hrobu.
