Cesta k tomuto bytu však nebyla jednoduchá. Dlouho žila s manželem v rodinném domě na vesnici, kde vychovávali dceru. Po smrti manžela a prodeji starého domu se rozhodla přestěhovat blíže k dceři, která ji přemluvila, aby pomohla s výchovou pozdě narozené dcery. Část peněz z prodeje domu dala dceři na vybavení jejího bytu s příslibem, že všechno jednou vrátí. Na její nový garsonkový byt byl sice formálně napsán dceřiným jménem — pro jistotu — ale v hloubi srdce ho Alena vždy považovala za svůj.
Každé odpoledne chodila pro Terezku do školy, vařila večeře, pomáhala v domácnosti, aby dceři s manželem odlehčila od pracovních starostí. Přesto v sobě někdy dusila pocit, že v této domácnosti nikdy nebyla tak docela vítaná.
Toho dne se držely za ruce a kráčely domů, když Terezka náhle zastavila a bezelstně pronesla větu, která Aleně rozdrásala srdce:
„Babičko, maminka říkala, že tě máme dát do domova pro seniory.“
Alena ztuhla, zatajila dech. Domov pro seniory? Znělo to jako rána. V očích se jí začaly sbírat slzy, ale snažila se zachovat klid, aby vnučku nevyděsila.
„Co jsi to, zlatíčko, říkala?“ zeptala se tiše.
„No… maminka to říkala tátovi v kuchyni. Prý už to s někým domluvili, ale počkají, až budu větší. A prý že tam nebudeš mít nudu.“ Dítě nevinně pokrčilo rameny a nevědomky zasadilo další bodnutí.
Alena se usmála tím nejklidnějším úsměvem, jakého byla v té chvíli schopna.
„Dobře, sluníčko, ale mamince to neříkej. Nikomu.“
Doma pak klesla na pohovku. V hlavě se jí přehrával rozhovor, který vlastně nikdy neslyšela, ale který teď znal každý její nerv. Svíralo ji to vevnitř. Tolik let obětí, lásky, pomoci — a výsledek? S plánem ji uklidit ze života.
Tři měsíce poté přišlo její tiché rozhodnutí. Bez hádek, bez výčitek, bez scén. Jednoho dne prostě sbalila věci, zamkla dveře svého bytu — a odešla.
Dnes žije v malém domku na venkově, který si pronajala od dávné přítelkyně. Vzduch je čistší, nebe blíž, lidé srdečnější. Šetří, aby si jednou mohla pořídit vlastní skromné bydlení. Přátelé a vzdálení příbuzní ji podporují — někdo radou, někdo pomocí, někdo jen tím, že jí dá pocit, že existuje.
Samozřejmě se našli tací, kteří se jí snažili vysvětlit, že by si měla s dcerou promluvit. Že možná dítě něco špatně pochopilo, přibarvilo.
Alena však pokaždé jen pevně a klidně odpoví:
„Dítě by si to samo nevymyslelo. Znám svou dceru. Od té doby, co jsem odešla, se neozvala. Ani dopis, ani telefon, ani omluva. Takže vím, jak to je. Nejsem zlá. Jen už nechci být naivní.“
A tak Alena našla klid. Možná jiný, než jaký si kdysi představovala, ale svůj.
