Ten den jsme s Liamem odcházeli z obchodu, když jsme uviděli bezdomovce s malým, třesoucím se pejskem.
"Mami, ten pejsek vypadá, že mu je zima. Nemůžeme mu pomoct?" zeptal se Liam.
Chtěla jsem odpovědět ne – sama jsem měla co dělat, abychom vyžili. Ale pak nás ten muž oslovil:
"Vezmete si ji? Jmenuje se Daisy. Já už se o ni nedokážu postarat."
Podívala jsem se na Liama, na jeho prosící oči, a nedokázala jsem odmítnout.
"Dobře," souhlasila jsem nakonec. "Vezmeme ji."
Nový člen rodiny
Daisy si zvykala pomalu. Liam jí věnoval veškerou svou péči – krmil ji, hladil, četl jí pohádky.
"Nejvíc má ráda 'Dobrou noc, Měsíčku'," tvrdil vážně.
A já jsem poprvé po dlouhé době cítila v srdci něco jiného než smutek – radost.
Daisy se stala součástí naší malé rodiny a přinesla zpět smích, který jsme s Jasonem tolik milovali.
Dopis, který změnil všechno
O měsíc později jsem mezi poštou našla nenápadnou obálku bez známky a zpáteční adresy. Uvnitř byl dopis:
Doufám, že jsi v teple a máš se dobře. Stýská se mi, ale vím, že jsem udělal správnou věc. Děkuji ti, že se o ni staráš. Nikdy na tebe nezapomenu.
Když jsem dočetla, měla jsem slzy v očích.
"Mami, musíme ho najít," rozhodl Liam, když si dopis přečetl.
A já věděla, že má pravdu.
Pátrání
Druhý den jsme s Liamem a Daisy vyrazili zpátky na místo, kde jsme bezdomovce potkali. Nikde nebyl.
Nakonec nám v nedaleké kavárně prozradili, že ho možná najdeme u polévkové kuchyně v centru.
A tam skutečně byl.
Jakmile Daisy zahlédla svého starého pána, rozběhla se k němu. Padli si do náruče a oba plakali.
Nová naděje
Z Edwarda, jak jsme se dozvěděli, se postupně stal náš přítel.
Nosili jsme mu jídlo a hlavně – Daisy.
Po čase nám přišel další dopis: tentokrát s adresou. Edward si našel práci a nový domov.
Díky Daisy jsme našli nejen nového přítele, ale i důkaz, že i drobné skutky laskavosti mohou změnit životy.
Příště, až budete mít možnost někomu pomoci, neváhejte. Svět to potřebuje.
