Bojovala statečně. Podstoupila drastickou chemoterapii, biologickou léčbu a nakonec i náročnou operaci, při které přišla o prso i uzliny. Přestože mohla zvolit cestu rekonstrukce, rozhodla se jinak. Přijala své nové tělo s jizvami jako symbol vítězství. S prsní epitézou se cítila stále žensky a k milovanému plavání se vrátila jako k rituálu, který jí pomáhal znovu najít ztracenou rovnováhu.
Teror mezi plaveckými drahami
Když nedávno dorazila do bazénu v pražském Hloubětíně, netušila, že největší bitva ji nečeká s nemocí, ale s lidskou bezohledností. V přeplněném bazénu se zařadila do dráhy, kde se snažila udržet své tempo. Jako onkologická pacientka po operaci může plavat pouze stylem prsa, což je přirozeně pomalejší než agresivní kraul. To se však stalo trnem v oku mladé plavkyni, která se rozhodla Petře pobyt ve vodě znepříjemnit.
Fyzické ataky začaly nenápadně – údery rukou při předjíždění, škrábance, záměrné blokování. Když se Petra, vyčerpaná neustálými střety, pokusila o slušnou domluvu a vysvětlila, že je po těžké nemoci a rychleji plavat nemůže, dočkala se reakce, která jí vyrazila dech. Namísto omluvy nebo pochopení přišel mrazivý útok na to nejcitlivější místo.
Krutost bez hranic a selhání systému
„Ať na tu rakovinu chcípneš!“ Tato věta, vyřčená s naprostým klidem a opovržením, zasáhla Petru hlouběji než jakákoliv fyzická bolest. V tu chvíli se ocitla v pasti mezi kachličkami bazénu, kde se slzy mísily se slanou vodou. Šok však nekončil u agresivní plavkyně. Když se Petra v naprostém zoufalství obrátila na plavčíka, doufala v zastání a sjednání pořádku.
Místo toho přišla další facka. Plavčík, který má dbát na bezpečnost a klid, se podle Petřiných slov přiklonil na stranu útočnice. Po krátkém vyslechnutí obou stran se otočil k ženě, která vyhrála boj o život, a stroze jí oznámil, že pokud neumí plavat, má z bazénu odejít. Pocit totální bezmoci a nespravedlnosti byl v tu chvíli téměř hmatatelný.
Výsměch do tváře a marné volání o pomoc
Petra se nenechala zlomit a svou dráhu doplavala až do konce. Přes bolest a ponížení urazila svůj kilometr, ale to nejhorší ji čekalo v šatnách. Agresorka tam na ni doslova číhala. Namísto studu se jí smála přímo do obličeje, jako by šlo o povedený žert. Když Petra v krajní nouzi vytáhla telefon a zavolala policii, útočnice bleskově zmizela. Ani muži zákona však nepřinesli vytouženou úlevu – jejich přístup byl podle Petry arogantní a celou věc zřejmě považovali za banální spor dvou žen u vody.
Provozovatel bazénu se k celému incidentu postavil nečekaně chladně a situaci přirovnal k tlačenici v MHD. Podle vyjádření tiskového mluvčího k žádnému pochybení nedošlo. Petra Hacková se však nehodlá vzdát. Její boj už není jen o jednom zkaženém odpoledni, ale o principu a o tom, jak se naše společnost chová k těm nejzranitelnějším. Její stížnost nyní leží na stolech magistrátu i Ministerstva vnitra a celý národ čeká, zda se v tomto příběhu o lidské hyenismu najde alespoň kousek spravedlnosti.
