Ve své knize „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“ popisuje, že mezi nejčastějšími výčitkami se opakuje i touha být šťastnější. Mnozí lidé si prý až pozdě uvědomí, že štěstí není jen výsledkem okolností, ale také rozhodnutím a odvahou vybočit z rutiny. Brzdou bývá strach, zvyky a obavy, které člověka drží v životě, jenž ho ve skutečnosti nenaplňuje.
Žít podle sebe, ne podle očekávání druhých
Jedna z nejbolestivějších vět, kterou Ware u umírajících slýchala, míří přímo k jádru osobní svobody. Lidé litují, že se příliš řídili tím, co se od nich očekávalo, ať už ze strany rodiny, partnera, přátel nebo společnosti.
„Kéž bych měl(a) odvahu žít podle sebe.“
Z těchto zkušeností vyplývá, že snaha vyhovět okolí může člověka připravit o vlastní sny, zájmy i pocit smyslu. V závěru života pak přichází tvrdé zjištění: názory druhých často nemají takovou váhu, jakou jim v průběhu let přisuzujeme. Lidé si přejí, aby se dřív odhodlali žít život, který je naplňuje, ne ten, který jen „vypadá správně“.
Méně práce, více času pro blízké
Další výčitka se týká práce. Kariéra, přesčasy a tlak na výkon mohou roky působit jako nutná daň za stabilitu a bezpečí. Jenže ve chvíli, kdy se život uzavírá, zůstávají v paměti hlavně vztahy – a také chvíle, které už nikdo nevrátí.
„Přál(a) bych si, abych tolik nepracoval(a).“
Mnoho lidí si podle Ware uvědomovalo, že peníze a pracovní úspěchy ztrácejí v posledních dnech svou hodnotu. O to víc bolí, když kvůli práci chyběli u dětí, zanedbali partnera nebo se přestali vídat s přáteli. Jako varování vyznívá i poznání, že neustálý stres a tlak samy o sobě ke spokojenosti nevedou.
Odvaha vyjádřit své city
Silným tématem je i potlačování emocí. Mnozí lidé si nesou pocit, že měli říct víc – „mám tě rád“, „děkuji“, „mrzí mě to“, „odpouštím“. Strach z odmítnutí, hádky nebo ztráty tváře může roky umlčovat to nejpodstatnější.
„Kéž bych měl(a) odvahu říct, co cítím.“
Podle zkušeností z paliativní péče se právě nevyřčené věci mění v tíhu, která se na konci života vrací. Vyjádření citů přitom může přinést úlevu a prohloubit vztahy – a někdy i napravit to, co se zdálo nenapravitelné. Mnozí lidé litují, že své pocity nechali „na potom“, a to potom už nepřišlo.
Udržovat přátelství, dokud je čas
Každodenní shon dokáže nenápadně přerušit i dlouholetá přátelství. Práce, rodina a povinnosti vytlačí společné chvíle na okraj. Až pozdě si člověk uvědomí, že vztahy se neudržují samy.
„Přál(a) bych si, abych neztratil(a) kontakt se svými přáteli.“
Přátelé bývají oporou v dobrém i zlém – jenže bez péče se kontakt vytrácí. V závěru života pak lidé vzpomínají na ty, s nimiž kdysi sdíleli to nejdůležitější, a bolí je, že jim nevěnovali dost času. Přátelství je podle této zkušenosti poklad, o který je potřeba pečovat, jinak se ztratí.
Ponaučení, které se dá využít hned
Společným jmenovatelem těchto výčitek je jednoduchá myšlenka: mnoho věcí, které lidé na konci života nejvíc řeší, lze ovlivnit mnohem dřív. Štěstí, odvaha žít podle sebe, péče o vztahy, otevřenost v emocích i čas pro blízké – to nejsou vzdálené ideály, ale každodenní volby.
Možná největší síla těchto příběhů spočívá v tom, že připomínají, jak rychle se z „jednou“ může stát „nikdy“. A že to, co se dnes zdá jako maličkost, může být jednou tím nejdůležitějším.
