Když otevřela poslední sešit, začala plakat. Tiše. Upřímně.
„Co se stalo?“ zeptal se muž.
„Zadala jsem dětem úkol: Napište něco na téma Moje přání. A teď čtu poslední odpověď…“
A pak mu ukázala, co jejich syn napsal:
MOJE PŘÁNÍ? Chtěl bych být chytrý telefon.
Moji rodiče mají svůj telefon hodně rádi.
Starají se o něj tak moc, že někdy zapomenou na mě.
Když táta přijde unavený z práce, má čas na telefon, ale ne na mě.
Když mají hodně práce a telefon začne zvonit, okamžitě ho zvednou. Ale mě neslyší – ani když pláču.
Hrají na telefonu hry. Ale se mnou si nehrají.
Když mluví do telefonu, neposlouchají mě, ani když jim chci říct něco důležitého.
Takže si přeju stát se chytrým telefonem.
Ticho. Slzy. A otázka: „Kdo to napsal?“
„To napsal náš syn,“ odpověděla matka.
Rodiče, tohle je vzkaz pro nás všechny
Děti vnímají víc, než si myslíme. Vnímají, když se s nimi nebavíme, když místo jejich hlasu slyšíme jen pípání notifikací.
Technologie nám měly usnadnit život – ne zničit rodinu.
Dítěti můžete dát nejnovější hračku. Ale nedáte mu víc, než pozornost a lásku.
Zvedáme telefon na první zazvonění. Ale když volá vlastní dítě – někdy neslyšíme.
Pojďme to změnit. Ne kvůli výčitkám. Kvůli těm malým srdcím, která na nás tiše čekají.
