I po roce jsem se budila v noci a instinktivně sahala na prázdnou stranu postele. Samota nikdy nepřestala bolet. Jen jsem se naučila ji tiše snášet.
"Mami? Jsi připravená?" zavolala Alice, moje dcera, která zdědila Dannyho teplé hnědé oči.
"Jen si vezmu svetr, miláčku," usmála jsem se nuceně.
Byl 15. den – den našeho výročí a také den, kdy jsem pravidelně chodila na hřbitov.
Záhadné květiny
Cesta k Dannyho hrobu byla známá: kolem dubu, vpravo u kamenného anděla.
Ale tentokrát jsem zůstala stát v úžasu.
Na jeho náhrobku ležely čerstvé bílé růže.
"To je zvláštní," zašeptala jsem.
"Co se děje?" zavolala Alice.
"Někdo tu zase nechal květiny," odpověděla jsem tiše.
Byly čerstvé. Krásné. Vždy nové.
"Možná někdo z jeho starých kolegů," navrhla Alice.
Ale já věděla své: Někdo si na něj opravdu pamatuje.
A já jsem chtěla zjistit kdo.
Pátrání
Léto se přehouplo do podzimu a pokaždé jsem nacházela nové květiny. Slunečnice v červenci. Sedmikrásky v srpnu.
Rozhodla jsem se zjistit pravdu.
Při jedné návštěvě jsem oslovila správce hřbitova, staršího muže s větrnými dlaněmi.
"Viděl jste někdy, kdo sem nosí ty květiny?" zeptala jsem se.
Bez váhání přikývl.
"Mladý muž. Asi třicátník. Přijde vždycky v pátek. Vždy si přinese květiny sám. Chvíli sedí, někdy mluví nahlas..."
Zatajila jsem dech.
"Mohla bych vás požádat... kdybyste ho vyfotil? Jen pro mě."
Správce mě chvíli vážně pozoroval. Pak přikývl.
"Chápu, paní."
Pravda vyjde najevo
O pár týdnů později mi zavolal:
"Mám tu fotku, jak jste chtěla."
Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem dorazila na hřbitov.
Na mobilu mi ukázal snímek.
Muž klečel u Dannyho hrobu a pečlivě aranžoval žluté tulipány.
A v tu chvíli jsem zamrzla.
Poznala jsem ho.
Šok doma
Ještě ten večer jsem přijela na večeři k Alici a Kevinovi, jejímu manželovi.
Vůně česnekového chleba a lasagní mě na okamžik vrátila do normálu.
Ale po večeři, když jsme zůstali s Kevinem sami v kuchyni, jsem tiše řekla:
"Vím, že jsi to ty."
Zmrazil se s talířem v ruce.
"Ty květiny... to jsi byl ty," dodala jsem.
Kevin složil talíř na stůl a sklonil hlavu.
"Nechtěl jsem, abys to zjistila," zašeptal.
"Proč?" hlesla jsem.
Kevin polkl.
"Protože jsem to já... kvůli komu tam ten večer jel."
Těžké přiznání
Kevin vyprávěl:
Byl nezaměstnaný, propadl alkoholu a nevěděl, jak to Alici říct. Zoufalý zavolal Dannymu o pomoc.
Danny, ten nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy znala, sedl do auta v noci, aby svého zetě zachránil.
A cestou ho srazil opilý řidič.
Danny zemřel, protože zachraňoval Kevina.
Kevin roky mlčel. Trýznil se vinou. A každý týden chodil na jeho hrob, aby se mu omluvil.
"Nechtěl jsem ti způsobit víc bolesti," šeptal.
"Danny by tě za to nenáviděl," vydechla jsem. "Pomohl ti z lásky. Ne proto, že by musel."
Odpustit a žít
Nebyla to jednoduchá slova. Bolest nezmizela.
Ale věděla jsem, že nenávist by Dannymu nikdy nepřinesla klid.
Objala jsem Kevina.
"Dlužíš mu jediné – být tím mužem, kterým by na tebe byl hrdý," řekla jsem.
Alice, která rozhovor vyslechla, chvíli plakala, ale nakonec Kevinovi odpustila.
A já? Já pokračuji ve svých návštěvách.
Někdy tam jdeme spolu. A přinášíme květiny – čerstvé, vonící, tak jak by si Danny přál.
Protože některá pouta ani smrt nerozdělí.
