Nolanovi byly teprve dva roky, když se jeho život začal měnit v nekonečný kolotoč vyšetření, nemocničních pokojů a bolestivých zákroků. Jeho rodiče se přitom zpočátku domnívali, že jde jen o běžné dětské nachlazení. První příznak byl zdánlivě nevinný – ucpaný nos a únava. Nic nenasvědčovalo tomu, že za obyčejnou rýmou se skrývá smrtící nemoc.
Od „nachlazení“ k drtivé diagnóze
Rodiče nejprve předpokládali, že synova únava a špatná nálada souvisí s virózou. Jenže rýma neustupovala, Nolan si stále častěji stěžoval na bolesti a vyčerpání. Až následná lékařská vyšetření odhalila skutečnost, která rodině převrátila život vzhůru nohama – agresivní rakovinu, která už zasáhla jeho kosti a rychle se šířila.
Pro rodiče šlo o šok, který se jen těžko popisuje slovy. Najednou už nešlo o běžnou nemoc, ale o boj o holý život jejich syna. Lékaři byli upřímní – prognóza nebyla dobrá a léčba měla být dlouhá, bolestivá a velmi nejistá.
Patnáct měsíců utrpení a naděje, která se pomalu vytrácela
Od okamžiku, kdy lékaři vyslovili diagnózu rabdomyosarkom, začal patnáctiměsíční zápas o každý den Nolanova života. Chlapec podstupoval náročné chemoterapie, které devastují organismus i dospělým pacientům, natož malému dítěti.
Během několika týdnů léčby mu vypadaly vlasy, ztrácel sílu a stále častěji ho sužovaly nesnesitelné bolesti, kvůli nimž mnohdy nemohl ani spát. Byl neustále unavený, ale přesto se snažil být statečný. Jeho rodina popisuje, že i v těch nejtěžších chvílích dokázal rozdávat úsměvy a něžná gesta, jako by tušil, že čas, který má, je omezený.
Navzdory maximální snaze lékařů se nemoc nedala zastavit. Po téměř roce od zahájení léčby se rakovina rozšířila do mozku, srdce a plic. Nolanův stav se dramaticky zhoršoval. Přestal jíst, byl vyčerpaný a jeho tělo už nemělo sílu dál bojovat. Lékaři rodině nic neskrývali – bylo jasné, že se blíží konec.
Víra v nebe jako jediná útěcha
Rodiče se rozhodli, že k synovi budou od začátku upřímní, ovšem přiměřeně jeho věku. Učili ho, že „hodné děti půjdou do nebe“ a že tam už žádná bolest neexistuje. Pro malého chlapce se tak představa nebe stala symbolem místa, kde se konečně dočká klidu, kde nebude plakat bolestí a nebude muset trávit dny v nemocnici.
Pro matku Ruth to bylo nesmírně těžké – na jedné straně chtěla v synovi udržovat naději, na druhé straně věděla, že možná právě tato představa nebe je to jediné, co mu dodává vnitřní sílu snášet nekonečné utrpení. Když dnes vzpomíná na jejich rozhovory, vybavuje se jí především kombinace dětské nevinnosti a až nepochopitelné dospělosti, s jakou Nolan o smrti mluvil.
Scéna v koupelně, na kterou matka nikdy nezapomene
Jednoho dne, kdy už byl Nolan vyčerpaný a jeho stav byl velmi vážný, se odehrál moment, který se Ruth vryl do paměti jako nejbolestnější, ale zároveň nejupřímnější chvíle jejich společného života.
Matka se šla osprchovat a Nolan ji následoval do koupelny. Neměl sílu stát, a tak si lehl na koberec na podlaze, zatímco ona byla ve sprše. A právě tehdy pronesl slova, která matce doslova zlomila srdce.
Věděl, že jeho tělo už dál nevydrží. Cítil, že se blíží konec, a poprvé nahlas vyslovil to, co v sobě dlouho nosil – že už nechce bojovat.
„Maminko, už chci jít do nebe“
Nolan se podíval na svou maminku a podle jejího vyprávění jí tiše řekl, že chce do nebe. Uvědomoval si, že tam, jak mu rodiče vysvětlovali, bolest končí. V koupelně tak zazněla slova, která by žádný rodič nikdy slyšet neměl.
„Jsem tak unavený, že už nechci bojovat, maminko,“ svěřil se Nolan své matce.
Pro Ruth to byl okamžik, kdy musela překonat vlastní zoufalství a odpovědět tak, aby svému dítěti dodala klid. Pevně ho objala a ujistila ho, že v nebi opravdu žádná bolest není, že tam bude šťastný a svobodný. Řekla mu, že se tam jednou znovu setkají, i když jí při té představě trhalo srdce.
Nolan jí na to podle jejího vyprávění odpověděl, že se těší a že na ni bude čekat. V těch několika větách se koncentrovala veškerá tragika jejich příběhu – čtyřleté dítě se smiřovalo se smrtí a uklidňovalo vlastní matku tím, že na ni počká v nebi.
Poslední dny a tichý odchod
Krátce po tomto rozhovoru došlo k prudkému zhoršení Nolanova zdravotního stavu. Už následující den upadl do kómatu. Jeho tělo bylo vyčerpané, orgány selhávaly a lékaři mohli dělat jen jediné – zmírnit jeho bolest a zajistit mu co nejpokojnější odchod.
O několik dní později Nolan zemřel. Odešel tiše, bez křiku, v klidu, obklopen láskou své rodiny. Pro Ruth tím však utrpení neskončilo, jen změnilo podobu. Fyzická bolest jejího syna se proměnila v psychickou bolest matky, která si dodnes vybavuje každý jeho úsměv, každé objetí a především poslední slova pronesená v koupelně.
Matka žije s bolestí, ale věří, že její syn už netrpí
Ruth dnes otevřeně přiznává, že mučivá bolest ze ztráty syna ji provází každý den. Vzpomínky na to, jak se malý Nolan trápil, jak bojoval a jak nakonec sám požádal, že už chce odejít do nebe, ji dodnes dohánějí k slzám. Zároveň se ale upíná k myšlence, kterou mu sama v nejtěžších chvílích vštěpovala – že v nebi už ho nic nebolí.
Ve svých vzpomínkách vidí Nolana jako veselého chlapce, který běhá, směje se a dělá všechno, co mají malí kluci rádi – jen tentokrát už bez nemocničních stěn, bez hadiček, bez chemoterapie a bez bolesti. Pro ni samotnou je tato představa možná jediným způsobem, jak se vyrovnat s faktem, že její dítě muselo projít utrpením, které by neměl zažít nikdo, natož čtyřletý chlapec.
Příběh Nolana a jeho matky tak není jen srdcervoucím svědectvím o krutosti dětské rakoviny, ale také silnou připomínkou toho, jak neuvěřitelně statečné mohou být i ty nejmenší děti, když čelí tomu nejhoršímu – vlastnímu konci.
