Jedné zimní noci, zatímco Anna konejšila plačící novorozeně, vtrhla Vlasta do pokoje s bledou, sevřenou tváří a pohledem plným podezření. Kufr jí hodila k nohám a ledovým hlasem pronesla: „Vypadni. To není dítě mého syna.“
„Je to jeho dcera!“ vykřikla Anna, ale její hlas se třásl strachem.
„Oklamala jsi ho. Okamžitě odejdi.“
Tak se ocitla v mrazivé noci, s několika věcmi, malou Terezkou v náručí a bez domova. Bloumaly ulicemi, přespávaly na lavičkách v parcích, kde dětský pláč bolestivě krájel ticho mrazivého vzduchu. Slzy na tvářích matky i dcery zamrzaly, zatímco osud se zdál být krutě neúprosný.
Až ráno je našla Annina přítelkyně Květa, která jim doslova zachránila život. „Anno? Bože, co se stalo?“ vykřikla, vtáhla je do tepla a nabídla jim útočiště.
Květa jim pomohla najít práci, bydlení a nový začátek. Z malé, skromné garsonky se stal jejich domov. Vlasta mezitím zmizela z jejich života úplně. Když se náhodou někde potkaly, odvracela pohled, jako by Anna a Tereza neexistovaly.
Čas plynul. Tereza rostla a z malého miminka vyrostla v krásnou, chytrou ženu s obrovskou vůlí. Dnes studovala medicínu a její budoucnost byla zářivá. Když slavila dvacáté narozeniny, seděla u slavnostního stolu s matkou, Květou a přítelem Jakubem. Smích, svíčky, domácí dort. Všechno bylo dokonalé — než přišlo zaklepání na dveře.
Anna otevřela — a na prahu stála Vlasta. V rukou kytice rudých růží a krabice zákusků. Její úsměv byl strojený, skoro nepřirozený.
„Anno, tolik let... Můžu dál?“ zeptala se s falešnou vlídností. Nečekajíc na odpověď, vešla do místnosti, pohled jí okamžitě padl na Terezu.
„Bože, jak jsi vyrostla! Jako bych viděla sebe!“ zvolala nadšeně.
Tereza se zamračila a s nepochopením se otočila na matku: „Mami, kdo to je?“
Vlasta si teatrálně přitiskla ruku k hrudi. „Tvoje matka ti neřekla? Jsem tvoje babička. Každý den jsem na tebe myslela.“
Květa upustila lžíci, talíř cinknul o stůl. „To jako vážně?“ vyhrkla, hlas plný rozhořčení.
Vlasta pokračovala, jako by nic: „Přišla jsem to všechno napravit.“
V Anně se vzedměl vztek, který v sobě dusila dvacet let. „Napravit? Po tom, co jsi nás vyhodila? Po tom, co jsi tvrdila, že Tereza není tvoje vnučka? A teď se tu chceš předvádět jako milující babička?!“
„Anno, přestaň s tím divadlem, už je to dávno,“ mávla rukou Vlasta.
Tereza vstala. Její hlas byl klidný, ale ostrý. „Proč přicházíš právě teď?“
Vlasta zaváhala. Její maska popraskala. „Víš, drahá... už nejsem nejmladší, zdraví mi neslouží. Potřebuji trochu pomoci. Rodina by přece měla držet pohromadě.“
V místnosti zavládlo mrazivé ticho. Jakub jen nevěřícně zamumlal: „To snad ne...“
„Takže po dvaceti letech nás přijdeš požádat o péči?“ zopakovala Tereza ledově.
Vlasta předstírala smutek: „Jen trochu pomoci. Bylo by to spravedlivé.“
Anna už nevydržela. „Spravedlivé? Ty máš vůbec tu drzost mluvit o spravedlnosti?! Vyhodila jsi nás na ulici. A teď se ti hodíme?“
Vlasta přimhouřila oči. „Vždyť jsem se omluvila,“ procedila, přestože omluva nikdy nepadla.
Tereza se podívala babičce zpříma do očí. „Moje máma mi dala všechno. Ty ses k nám otočila zády. Nejsi moje babička. Jsi jen někdo, kdo chce odpustit, ale nikdy si to nezasloužil.“
Vlastina tvář ztuhla: „Budeš toho litovat.“
„Ne. Sbohem.“ odpověděla pevně Tereza.
Dveře se za Vlastou s hlasitým třeskem zavřely. Tereza objala matku a zašeptala: „Nemusela jsi mě bránit.“
„Musela,“ odpověděla pevně. „Vždycky budeš moje rodina.“
Květa prolomila napětí: „Tak co, kdo si dá ten dort?“
Všichni se zasmáli. Po dvaceti letech Anna konečně pocítila klid. Věděla, že s dcerou zvládly postavit něco, co žádná zrada nemohla zničit.
