Chlapec na mě pohlédl se slzami v očích a odpověděl: „Dnes jsem šel do školy dřív, ale zjistil jsem, že je zavřená. Vůbec jsem o tom nevěděl. Mamka s tátou jsou v práci a já jsem si zapomněl klíče doma. Nemůžu jim zavolat, protože mám vybitý telefon.“
Hledání řešení
Uklidnil jsem ho a řekl: „Neboj se, to vyřešíme. Nemusíš plakat, už jsi přece velký.“ Zeptal jsem se, jestli si pamatuje telefonní čísla svých rodičů, ale on zavrtěl hlavou. „Možná je máš někde napsaná?“ navrhl jsem. Znovu odpověděl záporně a bylo vidět, že se mu oči opět zalévají slzami.
Snažil jsem se ho povzbudit a nabídl mu, že ho vezmu do práce, kde mu můžeme telefon nabít. Souhlasil, a tak jsme šli.
Návrat úsměvu
Naštěstí jsem měl nabíječku, která pasovala na jeho telefon. Po chvíli nabíjení jsme mohli zavolat jeho rodičům. Byli překvapení, kdo volá, ale velmi mi děkovali za pomoc. Otec chlapce slíbil, že hned přijede.
Asi za půl hodiny si pro něj skutečně přišel. Vidět, jak se chlapec znovu usmívá, stálo za všechen čas, který jsem mu věnoval.
Reflexe a ponaučení
Když jsem se vrátil do kanceláře, kolegové mi začali žertem říkat „opatrovatelka.“ Byla to lehká nadsázka, ale pro mě byl důležitý jiný pocit: vědomí, že jsem udělal něco, co mělo smysl.
Škoda jen, že z tolika kolemjdoucích nikdo nezareagoval dřív. Tento příběh je připomínkou, že někdy stačí jen malý projev zájmu, abychom někomu změnili den – nebo dokonce život.
