Anna bydlela v centru města, v prostorném bytě plném starožitností a knih. Měla vytříbený vkus a auru nadřazené měšťačky. Oproti tomu Antonie byla prostá venkovanka s laskavým úsměvem a rukama vonícími po chlebu a mléce. Zatímco Anna řešila každou drobnost s noblesou, Antonie vnášela do všeho poklid venkova.
Když nemoc změnila život celé rodiny
V sedmi letech onemocněla Anna. Maminka se k ní přestěhovala a já zůstal s otcem v našem malém bytě. Zpočátku jsme si užívali mužské svobody – táta kouřil v bytě, já mohl dlouho ponocovat u televize. Ale brzy jsme pochopili, že nám máma chybí.
Nakonec jsme se přestěhovali k babičce Anně natrvalo. Bydlet tam znamenalo přizpůsobit se jejím pravidlům. Temné komory, vysoké skříně a těžké závěsy skrývaly tisíc tajemství, která jsem jako dítě fascinovaně objevoval.
Hudba a judo – dvě cesty, které si nevybral
Anna rozhodla, že mě naučí hudbě, protože „mám ideální sluch“. Každodenní brnkání stupnic na piáno mě nudilo, ale poslušně jsem seděl a počítal minuty. Otec se naopak snažil mou energii vybít jinak – přihlásil mě na judo. Ani jedno mě nenadchlo. Vlastně jsem v té době vůbec netušil, co chci.
Léto na venkově jako ze snu
Když Anna zesílila, poslala mě máma na léto k Antonii na venkov. Přiznávám, bál jsem se. Rodiče mě strašili špinavými dvorky, nemocemi a nebezpečím lesa. Ale skutečnost byla jiná – vesnice byla kouzelná.
Běhal jsem bosý s místními kluky, pil čerstvé mléko, které jsem dřív odmítal, a večery trávil na zápraží s babičkou, která mi zpívala staré písně a vyprávěla příběhy z války. Její život byl plný bolesti – čtyři děti ztratila hladem a nemocemi – přesto z ní vyzařovala neuvěřitelná laskavost.
Nečekaný návrat a spojení dvou světů
Po letech přišla zpráva: Antonie k nám přijede. JZD zkrachovalo, dům chátral. Já byl nadšený: „Teď mám dvě babičky!“ Rodiče se obávali, jak spolu dvě tak rozdílné ženy vydrží.
Ale obavy byly zbytečné. Přestože Anna byla ironická a Antonie prostá, našly si k sobě cestu. Pily spolu čaj s karamelkami, Antonie pekla buchty, které Anna sice kritizovala, ale potají ujídala. Smály se, škádlily a občas si daly i slivovici.
„Švagrová, dvacet gramů?“ nabízela Anna.
„Nalívej,“ odpovídala Antonie s úsměvem.
Vtipy o stáří a společné chrápání
Večery často končily veselými historkami a vtipy o stáří. „Jak se jmenuješ? Zapomněla jsem.“ – „A tobě to spěchá?“ chechtaly se, než je přemohl spánek.
Já pak seděl u dveří a poslouchal jejich synchronní chrápání jako ukolébavku. V tom okamžiku jsem věděl, že jsem šťastný.
Vzpomínka, která zůstává
Obě babičky byly rozdílné, ale společně vytvořily harmonii, na kterou nikdy nezapomenu. Dnes, když se podívám na noční oblohu, věřím, že ty dvě hvězdy nad námi patří právě nim.
