„Pamatuješ si plán, že jo?“ zeptala se s mírnou obavou.
Blondýna jen protočila oči: „Jasně, jasně, všechno vím…“
Ale bruneta si nebyla jistá. A tak jí plán raději zopakovala ještě jednou, důrazněji. „Za pět minut ven. Žádné zdržování.“
Blondýna kývla, otevřela dveře a vběhla dovnitř.
Bruneta zůstala v autě a čekala. Minuty plynuly. Pět. Deset. Patnáct. V uších jí zněla siréna. A pak – konečně! – se dveře banky rozletěly a ven vyběhla blondýna, zpocená, udýchaná… a za sebou vláčela na laně OBŘÍ TŘÍSKAJÍCÍ SEF.
Za ní utíkal sekuriťák, kalhoty u kolen, v ruce pistoli, kterou nestihl ani namířit. Když blondýna zjistila, že trezor je příliš těžký, nechala ho na místě, skočila do auta a zakřičela: „JEĎ!“
Bruneta šlápla na plyn, auto vystřelilo vpřed – trezor stále přivázaný za lanem rachotil po silnici. Sekuriťák křičel něco o zastavení, ale to už bylo pozdě.
V autě nastalo dusno.
„CO SE TAM STALO?!“ vyštěkla bruneta.
Blondýna, lapající po dechu, odpověděla: „Dělala jsem přesně, co jsi řekla!“
Bruneta se na ni otočila a zařvala: „TY TRUBKO! MĚLA JSI SPOUTAT SEKURIŤÁKA A VYHODIT DO VZDUCHU TREZOR – NE NAOPAK!“
