„Ne podle funkce, ale podle člověka.“ Přesně tenhle postoj se dnes vytrácí. Funkce se stala štítem, za který se mnozí schovávají. Kdo má vizitku, jako by měl automaticky i respekt. Ale co ti, kteří žádnou vizitku nikdy neměli – a přesto bez nich systém zkolabuje?
Kancelář plná „urgentních“ e-mailů a prázdných slov
Prostředí kanceláře učí člověka zvláštní dovednosti. Naučíte se psát e-maily s nuceným úsměvem, i když byste nejraději zavřeli notebook. Naučíte se používat slova jako „urgentní“ a „prioritní“ i v případech, kdy o žádnou skutečnou naléhavost nejde. Naučíte se tvářit důležitě, sedět na poradách a mluvit o „deadlinu“, „pipeline“ a „performance“.
Jenže nejzásadnější životní lekce často nepřichází z firemních prezentací, motivačních workshopů ani z teambuildingových víkendů. Přichází tiše, nenápadně, v obyčejný den, kdy si uvědomíte, že váš postoj k lidem kolem vás je možná úplně špatně.
Teambuilding, posměch a „ti z výroby“
Byl to zdánlivě obyčejný pondělek. Ve firmě se řešil teambuilding – kdo pojede, kdo zůstane doma, kdo se „obětuje“ a pojede jen kvůli šéfovi. V kuchyňce se u oběda rozjela typická kancelářská konverzace, která se rychle zvrhla v posměch.
Někdo nadhodil, že „ti z výroby“ se teambuildingu stejně nezúčastní, leda by se někdo rozhodl udělat charitu. Padla i věta, že „prý by nevěděli, o čem se bavit.“ Smích, ironie, pobavené pohledy. Atmosféra „my“ a „oni“. A v tom všem automatická reakce – přidat se ke smíchu, jen tak ze setrvačnosti, aby člověk nezůstal stranou.
Teprve po chvíli přichází tvrdé prozření. Až když jsem si uvědomil, že „ti z výroby“ jsou vlastně lidé jako můj otec. Najednou už to nejsou anonymní „dělníci“, ale konkrétní tváře, konkrétní životy. A posměch už nezní tak nevinně.
Otec z dílny: život bez bílé košile, ale s čistým svědomím
Mazut, hluk a věčné mozoly
Otec pracoval celý život v továrně. Žádná klimatizovaná kancelář, žádné kožené křeslo. Místo toho mazut, hluk, stroje a ruce věčně zašpiněné od oleje. Žádná bílá košile, žádná vizitka s titulem. Jen montérky, směny a únava, která se nedá schovat za kávu z firemního kávovaru.
Jako dítě se za takovou práci dá snadno stydět. Když se ve škole učitel zeptal, čím je otec, odpověď byla opatrně uhlazená: „pracuje s technikou.“ Znělo to důstojněji, moderněji, „lepší“ než přiznat prostou skutečnost, že stojí „na lince“. Hanba se ale nerodila z otcovy práce. Rodila se z vlastního strachu z posměchu.
Návštěva továrny a překvapivý klid v očích
Jednoho dne přišlo rozhodnutí podívat se otci do práce. Před branou továrny se otevřel úplně jiný svět než ten kancelářský. Hluk strojů, pach oleje, lidé v montérkách. A uprostřed toho otec – s utěrkou přes rameno, v pracovním oblečení, jak se směje s kolegy.
V očích měl klid, jaký jsem u manažerů nikdy neviděl. Žádné honění se za tituly, žádné nekonečné porady ani umělý „team spirit“. Jen člověk, který ví, co dělá, a dělá to poctivě. Bez pózy. Bez masky.
Lekce z kuchyňky: jedna otázka, která utnula smích
Myšlenky na otce se vrátily zpět do kanceláře, do zdánlivě nevinné situace v kuchyňce. Kolega po sobě nechal na stole nepořádek – drobky, špinavý hrnek, rozsypaný cukr. Když někdo poznamenal, že by to mohl uklidit, jen mávl rukou:
„Vždyť to paní uklízečka uklidí,“ pronesl lhostejně a zasmál se, jako by šlo o samozřejmost. Jako by člověk, který uklízí, byl jen součástí zařízení, ne živá bytost se svým příběhem.
V tu chvíli se v hlavě znovu objevil obraz otce – jeho mozoly, ticho v šatně po směně, nenápadná hrdost, s jakou se vždy zastal kolegy, pokud někdo ponižoval „jen dělníka“. A pak přišla jediná věta, která změnila atmosféru v místnosti.
„A co kdyby to byla tvoje matka?“
Najednou bylo ticho. Smích ustal. Žádné vtípky, žádné poznámky. Všichni pochopili, že nejde o „paní uklízečku“, ale o člověka. O něčí matku, manželku, dceru. O někoho, kdo si zaslouží víc než povýšené mávnutí rukou.
Úcta, která nepotřebuje oblek ani titul
Od té doby se pohled na lidi v „neviditelných“ profesích změnil. Technik, skladník, kurýr, uklízečka – najednou to nejsou anonymní postavy na pozadí firemního provozu. Jsou to tváře, kterým se díváte do očí. Lidé, které vědomě zdravíte, kterým řeknete „děkuji“, i když to po vás nikdo formálně nevyžaduje.
Ne proto, že se to „sluší“ nebo že to někdo napsal do firemního kodexu chování. Ale proto, že za každou profesí stojí konkrétní člověk. Někdo, kdo má rodinu, starosti, sny a často i mnohem těžší život než ten, kdo sedí v pohodlné kancelářské židli.
Není hanba mít špinavé ruce od práce. Hanba je dívat se na tyto ruce s opovržením. Hanba je povyšovat se jen proto, že vaše práce nezanechá šmouhy od oleje, ale jen otisky na klávesnici.
Úcta se nerodí z pozice v organizační struktuře ani z názvu funkce na vizitce. Rodí se z člověka. Z toho, jak se chová k ostatním – zvlášť k těm, od kterých nic nepotřebuje.
Jednoduché gesto, které mění víc, než si myslíme
Až příště uvidíte někoho s mopem, smetákem, hadrem nebo ve špinavých montérkách, zkuste se na chvíli zastavit. Možná spěcháte na poradu, možná řešíte „urgentní“ e-mail, ale i tak to stojí za to.
Pozdravte. Podívejte se dotyčnému do očí. Poděkujte. Možná mu koupíte kávu, možná jen vyslovíte prosté „děkuji“. Možná se vám to bude zdát jako drobnost, ale pro druhého to může znamenat víc, než tušíte.
Neděláš to jen pro ně. Děláš to pro sebe. Aby sis zachoval lidskost. V době, kdy se tolik mluví o „lidských zdrojích“, je dobré si připomenout, že před slovem „zdroje“ stojí slovo „lidské“. A že to není jen formální označení v tabulce, ale závazek, jak se k sobě budeme chovat.
