Žádné sny, žádné sliby osudu
Nikola se nyní poprvé otevřeně svěřila s tím, jak vstupuje do roku 2026. A její slova jsou syrová, upřímná a plná ticha.
„Do roku 2026 nevstupuji s žádným přáním. Už nevěřím na sliby osudu ani na velká ‚bude líp‘,“ napsala bez příkras.
Místo plánů, vizí a předsevzetí přiznává jen jedno: opatrnou naději.
„Vstupuji do něj jen s tichou, opatrnou nadějí, že by to mohl být rok klidný, protože klid je teď to jediné, co moje bolavá duše opravdu potřebuje.“
Syn jako kotva i záchrana
Nejsilnější oporou je pro ni malý Oliver. Právě on je důvodem, proč se i přes bolest snaží jít dál.
„Vstupuji do něj s mým chlapečkem po boku, s jeho přítomností, která mě drží nad hladinou,“ svěřila se.
Zároveň zdůraznila, že Patrik pro ni nezmizel s posledním rozloučením.
„S milovaným manželem v srdci — ne jako vzpomínkou, ale jako kompasem,“ napsala. Jeho hodnoty, humor i lidskost pro ni zůstávají směrem, kterým se chce řídit.
Rok bez dokonalosti, ale s pravdivostí
Nikola otevřeně přiznala, že rok 2026 nemá být rokem splněných snů ani ideálních scénářů.
„Bude to rok, kdy budu žít tak, jak by si přál. Ne dokonale, ale poctivě. S větší laskavostí k sobě, s otevřeným srdcem a menším strachem ze zítřků.“
Bolest podle jejích slov nikam nezmizela a nejspíš ani nezmizí.
„Nevzdám se života, i když někdy bolí víc, než jsem si kdy dokázala představit,“ přiznala s odzbrojující upřímností.
Tichá prosba směrem nahoru
Závěrečná slova Nikoly Hezucké dojala tisíce lidí. Nešlo o patos, ale o prostou lidskou naději.
„A když se podívám nahoru, nebudu nic chtít, jen doufat, že je tam klid, že je šťastný. A že ví, že jdeme dál i za něj.“
Rok 2026 tak pro Nikolu Hezuckou nezačíná velkými plány ani ambicemi. Začíná snahou přežít, nezlomit se a dát svému synovi bezpečí, které teď tolik potřebuje. A právě v tom je její síla.
