Se zeleninou mi musela pomoct bývalá tchyně, Marie Nováková. Nebyla zrovna vřelá, ale pomoc nabídla. Ovšem každá návštěva znamenala stejný scénář:
„Já ti to říkala, Eliško!“ spustila Marie, jakmile jsem vešla. „Kdybys mě poslouchala, nemusela bys teď přepočítávat drobné v peněžence!“
V hlavě mi znovu vyvstala celá ta hořká cesta, která mě sem dovedla. Přesně před dvěma lety mě Pavel, můj tehdejší manžel, opustil. A načasování bylo kruté – na mé narozeniny.
Celý den jsem připravovala slavnostní večeři. Vařila, pekla, prostírala na krásný ubrus. Pavel se usadil, najedl se, a když odložil příbor, bez emocí oznámil:
„Eliško, končím. Odcházím. Už spolu dál být nemůžeme.“
Nejdřív jsem ani nechápala, co říká. On však pokračoval bez známky výčitek:
„Je nám čtyřicet pět. Měli jsme už dávno mít děti. Ty jsi mi žádné nedala. A upřímně – ani jsem s tebou žádné nechtěl.“
Tehdy ve mně něco prasklo. „Jaké děti, Pavle?! Ty jsi nebyl schopen postarat se ani o vlastní večeři, natož o dítě! Já jsem se tu plížila po špičkách, abych tě nerušila. A teď mi tohle vyčítáš?!“
Neodpověděl. Jen se sebral, práskl dveřmi a byl pryč.
Brzy se po městě rozneslo, že si našel mladou prodavačku z obchodu s botami. Každý, koho jsem potkala, měl potřebu mi to sdělit, jako by to bylo to nejpikantnější drbání měsíce. Dokonce jí nosil květiny – lilie a růže, které si bez studu ustřihl na naší zahrádce, o kterou jsem roky pečovala já.
Ta dívka byla o dost mladší, statná, zdravě sebevědomá, přesně typ, který mu vyhovoval. Nikdy by se s ní nehádal o děti – věřil, že mu „porodí mateřskou školku“. Ať si zkusí…
Tchyně Marie ovšem nezůstala pozadu. Nadávala Pavlovi i mně:
„Tobě jsem to říkala dvacet let! Šaty pořád žádné, pořád na sebe natahuješ ty starý hadry. Kdyby ses líp oblíkala, možná by neutekl!“
Pamatuji si její dárky — hrozné široké tepláky s flekatým vzorem. Už tehdy mě z nich mrazilo. Pokud mě měly ty hadry zachránit před rozvodem, tak je lepší být sama.
Následoval rozvod. Pavel si chtěl nechat vše. Tvrdil, že byt je jeho, úspory taky. Soud ale rozhodl jinak — všechno šlo napůl. Já získala společný byt, on si ponechal byt po matce. Jenže majetek nebylo to jediné, co jsme si dělili. Zůstaly i jeho dluhy — hypotéka a spotřebitelské půjčky na „lepší život“.
Tak jsem zůstala sama, v bytě s dluhem, mizerným platem ze školy a s výčitkami v uších.
Každou sobotu jsem jezdila na chatu, kde žila Marie. Její zahrádka byla mým dočasným zdrojem vitamínů. Pomáhala mi, ale nikdy nezapomněla dodat:
„Pavlovi už běhá po bytě malý synek. A vy si pořád jen stěžujete. Změň práci, na důchod budeš žít z čeho? Pořád učitelka — vždyť tam ti dávají almužnu!“
Pokaždé jsem polkla hořkost, ale doma, když jsem si večer sedla do čistého bytu, kde mi nikdo nenadával, kde nebyly hádky, uražené pohledy a výčitky, jsem se začínala cítit svobodněji.
Postupně jsem přestala šetřit na sobě. Konečně jsem si dala spravit zuby, koupila si nový kabát. Do bytu jsem si pořídila hezké závěsy a opravila starou koupelnu.
A pak se všechno změnilo. Přišla nabídka na vyšší místo na škole — práce navíc, ale i lepší plat. Neváhala jsem ani minutu.
Dnes, když vidím Pavla s jeho druhou ženou, kteří už za sebou mají dvě děti, jen se usměju. Má je, po čem tak toužil. Ale ten jeho úsměv už není tak široký jako kdysi.
A já? Já konečně žiju. Mám sice v peněžence míň, ale v srdci víc. Konečně jsem pochopila, že největším bohatstvím není muž, peníze ani luxusní kytice. Největším bohatstvím je klid, který si člověk vytvoří sám.
