Na mnohé druhy masa se stály nekonečné fronty, přičemž se často stávalo, že se na část lidí vůbec nedostalo. Tropické ovoce, jako pomeranče, mandarinky nebo banány, bylo pro většinu obyvatel spíše exotickou legendou než běžnou součástí jídelníčku. O dětských sladkostech typu Kinder Surprise si mohly rodiny nechat jen zdát. Zato mléko v sáčku bývalo v obchodech prakticky neustále – a režim to prezentoval jako důkaz sociální spravedlnosti a dostatku.
Navzdory těmto zkušenostem se v posledních letech stále častěji objevují hlasy, které tvrdí, že „za komunistů bylo líp“, zejména co se týče kvality a cen potravin. Tyto názory jsou však často založené na selektivní paměti a neberou v úvahu, že tehdejší společnost byla téměř úplně odstřižená od relevantních informací. O škodlivinách v potravinách, chemických látkách v průmyslu nebo zdravotních rizicích se jednoduše nemluvilo – a pokud se někdo k pravdě přiblížil, informace skončily pod kobercem.
Režim vytvářel iluzi bezpečí: „u nás je všechno zdravé“
Oficiální propaganda systematicky udržovala veřejnost v přesvědčení, že všechno, co se vyrábí v tuzemsku, je bezpečné a kvalitní. Záměrně byl vyvoláván dojem, že československé potraviny neobsahují žádné nebezpečné přísady a že se lidé nemají čeho obávat. Jakékoli náznaky opaku byly potlačovány.
Pokud se přesto objevily odborné poznatky nebo interní zprávy, že se v některém výrobku – a nešlo jen o potraviny, ale i o chemikálie, nátěry či průmyslové produkty – nachází zdraví nebezpečná látka, problém se neřešil transparentně. Informace se nepouštěly k veřejnosti, v lepším případě skončily v šuplíku, v horším byly úředně zamlčeny. Otevřená debata o zdravotních rizicích prakticky neexistovala.
Nemocní, ale „zdravě žijící“: jak se jed dostal na stůl
Tyto souvislosti jsou obzvlášť důležité pro lidi, kteří celý život nekouřili, nepili alkohol, sportovali a snažili se jíst „zdravě“, a přesto u nich lékaři diagnostikovali závažná onemocnění – například rakovinu tlustého střeva nebo těžké cévní choroby končící amputací končetiny.
Právě tito lidé si často kladou otázku: „Jak je to možné? Nekouřím, nepiju, zdravě jím, sportuji a mám takovou hroznou nemoc“. Odpověď se z velké části skrývá v tom, o čem se za minulého režimu nemluvilo nahlas – v chemických látkách a toxinech, které se do potravin i prostředí dostávaly v době, kdy se oficiálně hlásalo, že „naše výrobky jsou kvalitní a bezpečné“.
Ve společnosti, kde „všichni všechno všem dali a všichni měli všechno dohromady“, jak tehdejší systém rád sám sebe popisoval, se v praxi často přehlíželo, co se skutečně přidává do „kvalitních tuzemských výrobků“. Následky si ovšem lidé nesli – a nesou – na vlastním zdraví.
Benzen: jed v hořčici, který zabíjí tiše
Benzen je dnes jednoznačně zařazen mezi nejnebezpečnější karcinogeny. Patří do skupiny 1 podle mezinárodní klasifikace, což znamená, že jeho rakovinotvorné účinky jsou prokázané. Nejčastěji je spojován s leukémií a rakovinou plic.
V minulosti byl ale benzen považován za „zázračnou“ konzervační látku. Dlouhou dobu se věřilo, že má skvělé konzervační účinky a nijak neohrožuje lidské zdraví. I proto se přidával například do hořčice, která patřila mezi běžně dostupné potraviny. Spotřebitelé netušili, že se v jejich oblíbeném dochucovadle může skrývat látka, která je dnes považována za smrtelně nebezpečnou.
Teprve pozdější výzkumy odhalily, že benzen rozhodně nepatří do potravin a že jeho dlouhodobé působení může mít fatální následky. V prostředí, kde se o těchto rizicích veřejně nemluvilo, však lidé neměli šanci činit informovaná rozhodnutí o tom, co jedí.
Polychlorované bifenyly: tichý vetřelec v mase, mléce i másle
Další kapitolou temné chemické minulosti jsou polychlorované bifenyly (PCB). Tyto látky se začaly masově využívat ve 30. letech 20. století v USA jako aditiva do barev a laků, odkud se jejich použití rozšířilo do celého světa, včetně socialistického Československa.
Po dlouhou dobu převládal názor, že PCB nepředstavují významné riziko pro lidské zdraví ani pro životní prostředí. V 60. letech se však začaly objevovat první varovné signály, že tato látka nebude tak neškodná, jak se tvrdilo. Podrobné výzkumy později ukázaly, že i když je akutní toxicita PCB relativně nízká, skutečné nebezpečí spočívá v jejich mimořádné stálosti a schopnosti hromadit se v živých organismech.
Polychlorované bifenyly se totiž bioakumulují – tělo je špatně vylučuje, a proto se postupně ukládají v tkáních. Bylo prokázáno, že se PCB ve značných koncentracích vyskytovaly v mase, mléce, vejcích, másle i rybách. Problém nevznikal přímo v potravinářských provozech, ale často už na jejich začátku: PCB se používaly v nátěrech na sila a kravíny, odkud se uvolňovaly do krmiva pro dobytek a drůbež.
Zvířata, která tato krmiva konzumovala, pak toxiny hromadila ve svých tělech. Zvlášť alarmující bylo zjištění, že PCB se účinně vylučují mlékem, čímž se dostávají dál v potravním řetězci – včetně dětí. Tyto látky jsou prokázané karcinogeny, které poškozují především játra, slinivku a imunitní systém.
DDT: zázračný insekticid, který se změnil v noční můru
DDT byl po svém objevu oslavován jako přelomový prostředek proti hmyzu. Mnoho lidí jej považovalo za ideální řešení: účinně ničil škodlivý hmyz a přitom měl být údajně zdravotně nezávadný. Tato představa se však časem ukázala jako nebezpečná iluze.
Výzkumy postupně prokázaly, že DDT je sice vysoce efektivní insekticid, ale zároveň má vážné dopady na životní prostředí i lidské zdraví. Stejně jako PCB je i DDT silně bioakumulativní – ukládá se v rostlinách, odkud přechází do těl drobných savců a následně do organismů dravců stojících na vrcholu potravního řetězce.
Lidský organismus přichází do kontaktu s DDT prostřednictvím kontaminovaného masa, zeleniny i vody. Tato látka je dnes vedena jako prokázaný karcinogen, který navíc narušuje hormonální systém. V době, kdy se DDT vnímal jako „zázrak moderní chemie“, však běžný občan neměl šanci se o těchto rizicích dozvědět.
Co nám minulost připomíná: nostalgie versus fakta
Nostalgické vzpomínky na „lepší jídlo“ za komunismu často ignorují zásadní fakta. Dostupnost potravin byla omezená, sortiment chudý a informace o zdravotních rizicích prakticky neexistovaly. Lidé věřili tomu, co jim režim říkal – že domácí výrobky jsou poctivé a bezpečné.
Realita však ukazuje, že benzen v hořčici, PCB v mléce a mase či DDT v potravním řetězci byly součástí každodenního života, aniž by o tom veřejnost věděla. Mnoho dnešních onemocnění může mít kořeny právě v době, kdy se o těchto látkách mlčelo.
Debata o kvalitě potravin proto nemůže stát jen na emocích a vzpomínkách. Pokud chceme skutečně porovnávat minulost a současnost, je nutné se podívat i na to, jaké jedy se v minulém režimu dostávaly na náš stůl – a jak málo jsme o nich směli vědět.
