Jsou místa, kde se čas jakoby zastavil, kde se vzduchem nese nádech ztracených snů. Ve starém divadle, opuštěném ozvěnami minulé slávy, se padlá hvězda vrací, je světu neviditelná, přesto hoří vnitřním ohněm. Podlaha, kterou kdysi zdobili brilantní umělci, se pod tíhou vzpomínek bortí. Právě sem vstupuje naše hlavní hrdinka, vedena křehkým světlem, zábleskem, který kolísá v rytmu jejích vlastních pochybností.
Jednou tančila. Její pohyby byly poezie v pohybu, každý krok verš, každá pirueta báseň. Ale čas, krutý společník, ukradl tuto milost a zanechal jí lítost a sny, které se nikdy nesplnily. Přesto dnes večer, ve stínu tohoto zapomenutého jeviště, tančí znovu. Její nohy znovu objevují melodii starých časů a stěny se probouzejí za šepotu dávno zapomenutých ovací.
Pak se ve tmě prázdné haly objeví jediná postava. Osamělá divačka, malá holčička s očima rozšířenýma úžasem, hypnotizována touto tichou podívanou na vykoupení. Skrze tyto nevinné oči padlá hvězda znovu nachází své světlo, ztracenou brilanci. Čas tají dech. V tomto magickém okamžiku se minulost a přítomnost spojí a hvězda znovu zazáří v srdci dítěte, které nikdy nezapomene na to, co vidělo.
