Když otevřela dveře, překvapení ji úplně vyvedlo z míry. Na prahu stáli její kolegové z práce – Aneta, Lucie a Jana. V rukou termoska, krabice s buchtami, úsměvy na rtech.
„Co tady děláte? Je víkend…“ vydechla překvapeně.
„Právě proto jsme tady,“ odpověděla Aneta a vešla dovnitř, jako by tam byla doma. „Kde máš Natálku?“
„Spí… ale proč…?“
„Bal si věci. Jedete s námi na chatu. A odpor je marný.“
Pravda, kterou dlouho tajila
Bára stála v šoku a nechápala, co se děje. Jet na chatu? Teď? Když ona sotva zvládá běžné dny? Snažila se odporovat, ale kolegyně byly neoblomné. A pak to konečně přišlo:
„Víme všechno, Báro. Že po rozvodu táhneš všechno sama. Že tvůj bývalý neplatí výživné. Že se často sama uskromňuješ, aby Natálka měla všechno do školy.“ Lucie mluvila tiše, ale s citem.
Bára jen mlčela. Nebyla schopná ani slova. Do očí jí vstoupily slzy.
„Nechtěla jsem nikoho obtěžovat… Myslela jsem, že to zvládnu…“
„A zvládáš. Ale přežívat není žít,“ přidala se Jana a pohladila ji po ruce. „Přátelé jsou tu od toho, aby pomohli. A my tě nenecháme padnout.“
Vše už bylo zařízeno
Všechny obavy, které Bára vyslovila, měly už připravenou odpověď.
„Nemáme s Natálkou ani pořádné věci na cestu…“
„Lucie přinesla krásné oblečení od své dcery, všechno jako nové. Na chatu i do školy. Všechno je připravené,“ uklidnila ji Aneta.
A z chodby se ozval Jakub, kolega z práce, který mezitím dorazil s další taškou: „A tady máme i školní pomůcky. Sešity, pastelky, všechno, co Natálka potřebuje.“
Bára už nic neříkala. Slzy jí kanuly po tvářích. Ale tentokrát to nebyly slzy zoufalství. Byla to směs úlevy, vděčnosti a lásky.
„Já… ani nevím, co říct…“
„Nemusíš nic. Jen nám věř,“ objala ji Jana. „Zasloužíš si trochu klidu, trochu štěstí. Nejsi na všechno sama.“
Cesta, která změnila všechno
Za dvě hodiny už autobus s veselou partou mířil směrem k chatě. Natálka seděla Báře na klíně, spokojeně držela nový batůžek a radovala se z výletu. Bára hleděla z okna s termoskou v ruce a poprvé po dlouhé době ucítila v duši teplo a klid.
Ano, v manželství jí štěstí nepřálo. Musela projít těžkými časy, zradami i bezmocí. Ale jak se ukázalo, život jí přece jen poslal dar — lidi, kteří ji nenechali padnout.
A v tom tichém ranním klidu pochopila: „Skutečné bohatství nejsou peníze ani jistota. Je to láska lidí, kteří stojí při vás, když už sami nemůžete.“
