Tyto punčocháče byly pověstné především svými nepěkně vytahanými koleny, která se při delším nošení deformovala do vaků a často se sunula až přes nárt. Na dobových fotografiích z mateřských škol tak děti působí téměř zaměnitelně – stejné barvy, stejný střih, stejný tvar vytahaných kolen. Vzpomínky pamětníků se shodují, že pohodlí bylo relativní: materiál byl sice měkký, ale guma v pase často vůbec nedržela.
Rodiče proto situaci řešili po svém – běžnou součástí výbavy se staly kšandy, kterými se punčocháče připínaly, aby nesjížděly. Dívky k nim nosily krátké zástěrky a šatičky, zatímco chlapci kombinovali punčocháče s tričkem. Rozdíly mezi pohlavími se tak v předškolním věku mnohdy stíraly a rozhodovala spíše barva a drobné detaily než střih.
Krepsilonky: elegantnější punčošky, které pálily na kůži
Krása za cenu nepohodlí
Jakmile holčičky trochu povyrostly, přicházely na řadu punčošky z krepsilonu. Ty měly oproti bavlněným punčocháčům jednu zřejmou výhodu – nevyvěšovaly se a lépe držely tvar, takže k šatům a sukním působily upraveněji. Jenže tato „elegance“ měla svou cenu: materiál byl tvrdší a mnoho dívek si dodnes vybavuje, jak silně kousal a dráždil kůži.
Vzpomínky pamětnic hovoří o červených, modrých i béžových krepsilonkách s jemným vzorkem, které na pohled vypadaly reprezentativně, ale nošení se často rovnalo malé každodenní zkoušce trpělivosti. Děvčata je oblékala k šatovým sukním, oblíbeným zejména v 70. letech, kdy se šilo z dostupných materiálů včetně koženky. Na vršek pak často přicházely ručně pletené svetry, které maminky a babičky vytvářely doma, protože výběr v obchodech byl omezený.
Chlapci v tesilkách a kamaších
Pro chlapce byla typická kombinace tesilových kalhot a v zimních měsících pletených kamaší. Ty se oblékaly buď přímo na tělo, nebo přes tenčí punčocháče a měly chránit před chladem při cestě do školy i při venkovních hrách. Nabízely se v různých barvách, od šedé přes hnědou až po výraznější odstíny.
Stejně jako u krepsilonových punčošek však i u kamaší platilo, že materiál nebyl vždy přátelský k dětské pokožce. Část kamaší nepříjemně kousala, jiné se naopak rychle vytahovaly a ztrácely tvar. Přesto byly součástí zimní výbavy téměř v každé rodině – alternativ mnoho nebylo a důraz se kladl hlavně na to, aby dětem nebyla zima.
Tepláky jen na doma: jasná hranice mezi školou a volným časem
Dnešním dětem může znít překvapivě, že tepláky bývaly striktně „domácím“ oblečením. Za socialismu se všeobecně rozlišovalo mezi oblečením do školy a oblečením na doma či na hřiště. Do školy se chodilo „slušně“ – dívky v sukních nebo šatech, chlapci v kalhotách z tesilu či jiných pevných materiálů.
Jakmile děti přišly domů, následoval téměř rituální úkon: převléknout se z „lepšího“ oblečení do tepláků a jednoduchého trička. Tepláky byly určeny na hraní, běhání venku, sport a domácí pohyb, nikoli na reprezentaci. V ulicích tak bylo běžné vidět děti v teplácích na pískovišti nebo na hřišti, ale ve školních lavicích teplákové soupravy prakticky neexistovaly – s výjimkou hodin tělesné výchovy.
Silonky jako symbol dospívání: sen jménem Elite
Pro dívky na prahu dospívání představovaly silonové punčochy značky Elite téměř iniciační prvek. Byly vnímány jako něco výjimečného, „dospěláckého“ a zároveň módního. Přestože jejich kvalita nebyla podle dnešních měřítek nijak oslnivá a silonky se snadno zatrhávaly, lákala především jejich průhlednost a jemnost, která se lišila od dětských bavlněných punčocháčů.
Některé dívky se k silonkám dostaly díky příbuzným ze zahraničí. Jedna z pamětnic vzpomíná, že své první silonky dostala ve třetí třídě od otce, který je přivezl z Francie, a šlo o výjimečný a pečlivě střežený kousek šatníku. Na druhém stupni základní školy se už silonky Elite staly běžnější součástí oblečení dospívajících dívek, které je nosily k sukním i šatům při slavnostnějších příležitostech i do školy.
Spodní prádlo bez extravagance: funkčnost na prvním místě
Chlapci v nátělnících a plátěných trenýrkách
Spodní prádlo socialistické éry se vyznačovalo především důrazem na praktičnost a jednoduchost. U chlapců dominovaly bílé nátělníky s výraznějším výstřihem, které měly chránit trup před chladem, a k tomu plátěné trenýrky. Ty byly volného střihu, z pevnější látky a často s výraznou gumou v pase.
Design nebo módní vzhled ustupoval do pozadí – hlavním kritériem byla dostupnost a odolnost při častém praní. Trenýrky se nosily dlouhodobě a mnohdy se dědily mezi sourozenci, což bylo v mnoha rodinách běžnou praxí.
Dívčí košilky a kalhotky připomínající cvičební úbor
Dívčí spodní prádlo tvořily zejména jednoduché spodní košilky. Ty maminky pečlivě zapracovávaly do kalhotek, aby bylo zajištěno, že se dítěti neodkryjí záda a nenastydne. Zdravotní hledisko a prevence nachlazení byly pro rodiče klíčové, zvlášť v dobách, kdy se ve školkách a školách často topilo méně, než by odpovídalo dnešním standardům.
Spodní kalhotky svým střihem mnohdy připomínaly modré dívčí trenýrky, které byly povinnou součástí výbavy na tělesnou výchovu. Rozdíl byl v tom, že ty „spodní“ neměly charakteristickou kapsičku na zadní části, která byla typická právě pro cvičební trenýrky. I zde převažovala funkčnost nad estetikou – důležité bylo, aby prádlo něco vydrželo a bylo dostupné.
Týdenní kalhotky z Tuzexu: sen mnoha žen 80. let
V 80. letech se na československém trhu objevil neobvyklý hit, který se rychle zapsal do paměti tehdejších dívek a žen: „týdenní kalhotky“ z Tuzexu. Tuzex, obchod se zbožím za bony, nabízel západní produkty, které byly v běžných obchodech nedostupné, a balíček sedmi kalhotek se tak stal symbolem určitého luxusu a výjimečnosti.
Tyto kalhotky byly balené v malé taštičce a každá z nich nesla obrázek a anglický název dne v týdnu. V balení jich bylo sedm, po jednom na každý den. Vzhledem k tomu, že angličtina se na školách běžně neučila a mnozí měli jako první cizí jazyk ruštinu, ne všechny majitelky dokázaly jednotlivé dny správně přiřadit. Není proto vyloučeno, že se „pondělí“ nosilo ve čtvrtek a „pátek“ klidně v neděli.
Pamětnice na tento fenomén často vzpomínají s pobavením – nešlo jen o prádlo, ale o malý dotek Západu v šedé realitě normalizace. Pro mnohé dívky byly týdenní kalhotky jedním z prvních kontaktů s angličtinou, byť jen ve formě nápisů na látce.
Oblečení jako odraz doby: mezi nedostatkem a kreativitou
Prádlo a dětské oblečení v období socialismu v Československu vypovídají mnohé o tehdejší společnosti. Nedostatek zboží, omezený výběr materiálů a silný důraz na funkčnost vedly k tomu, že generace dnešních dospělých vyrůstala ve velmi podobných svršcích i spodním prádle. Přesto se i v těchto podmínkách projevovala kreativita rodičů a prarodičů, kteří svým dětem pletli svetry, šili šaty z dostupných látek a snažili se odlišit alespoň barvou či drobnými detaily.
Dnešní pohled na vytahané punčocháče, kousavé krepsilonky, pletené kamaše či týdenní kalhotky je často směsicí nostalgie a údivu. Pro děti a dospívající té doby však šlo o běžnou součást každodenní reality, která formovala jejich vzpomínky na dětství stejně výrazně jako pohádky v televizi, školní družiny nebo fronty v obchodech.
