Jak snadno se v kancelářích zapomíná na lidi v montérkách. Jeden obyčejný oběd, pár „vtipů“ na účet dělníků a tiché přizpůsobení se partě. A pak náhlé prozření – když si uvědomíte, že ti, z nichž si ostatní dělají legraci, jsou lidé jako váš otec. Kde se skutečně láme charakter – u pozdravu uklízečce, u respektu k řidiči, u obyčejného „děkuji“? A není největší hanbou právě pohrdání těmi, kteří dřou nejvíc?
Jak poznat člověka: ne podle šéfa, ale podle toho, ke komu se nehodlá vracet
V prostředí kanceláří, open spaceů a porad se často mluví o respektu, firemní kultuře a hodnotách. Na papíře vypadá všechno uhlazeně, v praxi ale vyplouvá na povrch něco jiného. Skutečný charakter člověka se neukáže ve chvíli, kdy stojí před ředitelem, ale v momentě, kdy jedná s někým, od koho nic nepotřebuje – s uklízečkou, skladníkem, kurýrem nebo dělníkem na lince.
