Večírek byl plný lidí, kteří nevypadali, že by kdy zvedli něco těžšího než sklenku martini. Cítil jsem se nepatřičně ve svých obnošených džínách a vybledlém tričku. A tehdy jsem uviděl Natalii. Ani ona tam neměla být; později jsem zjistil, že jen něco přinesla kamarádce. Naše pohledy se setkaly přes místnost a něco zapadlo na své místo. Iskry, spojení, říkejte tomu, jak chcete; věděl jsem, že ji chci ve svém životě.
"Kdo to je?" zeptal jsem se Marka a kývl směrem k ní. Podíval se jejím směrem a tiše hvízdl. "Natalie. Neztrácej čas, kámo. Její rodina vlastní polovinu města." Ale já už k ní mířil. Usmála se, když jsem k ní přišel, a ten úsměv mě zasáhl jako demoliční koule. "Jsem Jake," řekl jsem a podal jí ruku. "Natalie," odpověděla měkce, ale sebejistě. Její ruka byla malá, ale stisk pevný. "Vypadáte tu stejně pohodlně jako já." Ten večer jsme si povídali hodiny. Nebyla taková, jakou jsem očekával; žádné manýry dědičky, jen upřímné teplo a zvědavost. Na konci večera jsem věděl, že jsem v průšvihu.
"Mí rodiče by tě nesnášeli," řekla, když jsem ji doprovázel k autu, měsíční světlo se odráželo v jejích tmavých vlasech. "Je to problém?" zeptal jsem se. Podívala se na mě těma očima, které jako by viděly skrz mě. "Asi ano. Ale myslím, že je mi to jedno." O šest měsíců později jsme se vzali. Její rodiče na svatbu nepřišli. Úplně ji odstřihli: žádný fond důvěry, žádné rodinné dovolené, nic. Ale Natalie jen stiskla mou ruku a řekla: "Nezajímá mě jejich peníze. Chci jen tebe." Nějakou dobu to stačilo.
Přestěhovali jsme se do malého dvoupokojového bytu. Pracoval jsem na stavbě přes den a večer jsem navštěvoval kurzy architektonického designu. Natalie získala práci v místní galerii. Byli jsme šťastní, nebo jsem si to alespoň myslel. Pak se narodila Emma a něco se změnilo.
Natalie se začala stávat vzdálenější. Často jsem ji nacházel, jak zírá z okna, zatímco Emma spala. "Všechno v pořádku?" zeptal jsem se jednou v noci. Přikývla, ale její oči byly plné smutku. "Jen mi chybí domov," zašeptala. Snažil jsem se jí dát všechno, co jsem mohl, ale věděl jsem, že nemohu nahradit její rodinu.
Jednoho dne jsem přišel domů a našel dopis na kuchyňském stole. "Omlouvám se," stálo v něm. "Musím najít sama sebe." S Emmou jsme zůstali sami. Pět let jsem se soustředil na to, abych byl co nejlepší otec. Pak mě Mark pozval na svou svatbu. Nechtěl jsem jít, ale Emma mě přesvědčila. "Tati, bude to zábava!" Když nevěsta vstoupila, cítil jsem, jak mi srdce buší. Když zvedla závoj, podívala se přímo na mě. Byla to Natalie. Emma se mě zeptala: "Tati, proč pláčeš?" Nevěděl jsem, co odpovědět. V hrdle jsem měl knedlík a slova se mi zadrhla. Natalie tam stála – krásná jako vždy – ale její pohled nebyl šťastný. V očích měla záblesk bolesti, viny… možná i lítosti. Mark si zřejmě nevšiml mého šoku. Zářil štěstím, hrdě po jejím boku. A já jsem jen stál jako přikovaný, zatímco mi Emma svírala ruku.
Obřad pokračoval, ale v mé hlavě to hučelo. Vzpomínky se mi míhaly před očima jako film: naše první setkání, chvíle smíchu i ticha, Emminy první krůčky, ten prázdný byt s dopisem na stole. Každý úsměv, každé slovo, které kdy Natalie pronesla, se mi vrátilo s nečekanou silou.
Po obřadu jsem se vytratil ven, potřeboval jsem vzduch. Stál jsem opřený o zeď, když jsem uslyšel kroky. Byla to ona.
„Jakeu,“ oslovila mě tiše.
„Takže... Mark?“ vypravil jsem ze sebe.
Přikývla. „Po tom, co jsem odešla… byl tam. Pomohl mi se postavit na nohy. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, kdo jsem bez své rodiny, bez tebe.“
„A co Emma?“ zeptal jsem se tiše, s napětím v hlase.
Sklonila hlavu. „Miluju ji, Jakeu. Každý den na ni myslím. Ale tehdy jsem se bála, že jí nedokážu dát to, co potřebuje.“
„A teď to zvládneš s někým jiným?“ zazněla moje otázka tvrději, než jsem chtěl.
Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Možná ne. Ale musím to zkusit. Zasloužím si druhou šanci, i když ne s tebou.“
Chtěl jsem jí říct tolik věcí. Že mě zničila. Že jsem Emmě musel každou noc vysvětlovat, proč její maminka není doma. Ale neřekl jsem nic. Jen jsem přikývl a odešel zpět za Emmou.
Dnes je to několik měsíců od svatby. Emma se někdy ptá na maminku, a já jí říkám pravdu – že ji měla a má ráda, ale že v životě některé věci nedávají smysl. Učím se odpouštět. Ne kvůli ní, ale kvůli sobě. A protože mám dceru, která potřebuje otce, který žije přítomností, ne minulostí.
