Dnešní večer byl totiž výjimečný. Její jediný syn Jakub měl přivést svou přítelkyni, budoucí snachu. Alena se dlouhé týdny na tento okamžik těšila. Nechtěla nic pokazit.
„Ať se jí tu líbí,“ říkala si nervózně, zatímco si už po několikáté upravovala vlasy před zrcadlem.
První stín naděje
Zvonek u dveří konečně zazněl. Aleně se rozbušilo srdce. Vyšla jim vstříc, ale než otevřela dveře, zaslechla tlumený rozhovor na chodbě.
„Kubo, tohle má být ten byt? Vždyť to tu vypadá jako v muzeu!“
„Míšo, prosím tě, nech si to. Máma tě uslyší…“
„Ať slyší! Aspoň pochopí, že tady budeme dělat radikální změny. Tohle staré haraburdí půjde do popelnice.“
A pak přišel ten okamžik, kdy Michaela kopla do starožitné komody, dědictví po Aleniných rodičích.
Alena stála v šoku na prahu. Bledá, zaskočená a ponížená.
„Co si to dovolujete? Jste v mém domě!“ vydechla chladně.
Večeře plná dusivého ticha
Přes veškerou snahu probíhalo setkání v napjaté atmosféře. Michaela se na jídlo téměř ani nepodívala, pohledem hodnotila každý kousek nábytku a z jejího výrazu bylo jasné, že jí nic v bytě nepřipadá dost dobré.
„Takové vybavení bylo možná dobré za socialismu, ale dneska přece…“ utrousila s pohrdáním.
Alena statečně mlčela, ale uvnitř cítila, jak se jí hroutí celý svět, který desítky let budovala sama. Po smrti manžela zvládala všechno — výchovu Jakuba, práci, domácnost — a nyní jí v domě cizí žena diktovala pravidla.
Požadavek, který zlomil všechno
Napětí kulminovalo ve chvíli, kdy Michaela přišla s požadavkem:
„Byt je velký. Prodejme ho, koupíme dva menší. Každý bude mít své.“
Alena se poprvé ostře postavila na odpor:
„Tenhle dům patřil mým rodičům. Všechno, co tu je, má pro mě cenu. Nedovolím, aby se rozprodával náš život jen kvůli vaší pohodlnosti.“
Ale Jakub, zřejmě ovlivněn partnerkou, přinesl druhý den papíry k vyrovnání majetku.
„Podepiš to, mami. Bude to pro všechny jednodušší.“
Alena s bolestí podepsala, aniž by se na syna podívala.
„Tak si to udělej po svém, synku. Ale věz, že tímhle podpisem ztrácíš víc než jen zdi a nábytek.“
Nečekaný konec
Uběhl pouhý týden. V tiché noci Alena zemřela. Beze slov, bez výčitek. Ve spánku.
Jakub našel na parapetu její fotografie. Na jedné z nich držela v náručí maličkého Jakuba — šťastná, pyšná, tehdy ještě plná nadějí.
A nábytek? Michaela mezitím už stačila všechny rodinné věci rozprodat.
Tři roky poté — zůstala jen prázdnota
Jakub zůstal nakonec sám. Michaela odešla i s dítětem.
Bydlel v malé garsonce. V rohu místnosti měl jedinou věc z původního domova — starý stůl se zeleným suknem a na něm fotografii své matky. Každý večer k ní tiše promlouval:
„Mami… odpusť mi.“
Protože některá rozhodnutí nás pronásledují do konce života.
