Když jsem však míjel stánek se shawarmou na rohu ulice, zarazil jsem se. Na zemi seděl muž, oblečený v potrhaných kusech látek, a vedle něj se choulil vyhublý pes, hledající teplo jeho těla.
Jeho drsný, zoufalý hlas přehlušil svištící vítr:
„Jen hrnek horké vody, prosím.“
Prodavač však ani nezvedl oči:
„Zmiz! Nemáme nic pro takový jako ty.“
Pes zaskučel a mně v hrudi něco bolestivě sevřelo. Vzpomněl jsem si na slova své babičky: „Laskavost nic nestojí, ale může změnit celý život.“
Bez váhání jsem přistoupil k pultu.
„Dvě kávy a dvě shawarmy, prosím.“
Prodavač zamručel, ale objednávku připravil. S ruměncem na tváři jsem předal jídlo a nápoje muži.
„Tady...“ zašeptal jsem rozpačitě.
Když jsem se otočil k odchodu, jeho chraplavý hlas mě znovu zastavil.
„Počkej.“
Natáhl ke mně zmačkaný kousek papíru.
„Přečti si to doma,“ dodal s podivným úsměvem.
Bez přemýšlení jsem lístek strčil do kapsy a vydal se na cestu domů, zahlcen pracovními e-maily a povinnostmi všedního dne.
Tajemný vzkaz
Až druhý večer, když jsem vyprázdnil kapsy svého kabátu, mi ten zapomenutý lístek znovu padl do ruky. Rozbalil jsem ho – papír byl pomačkaný a potrhaný, ale písmo bylo jasně čitelné.
Začal jsem číst a dech se mi zadrhl:
„Pokud to čteš, znamená to, že máš laskavé srdce. A za to ti dlužím pravdu.“
Polkl jsem. Pravdu?
„Před dvaceti lety jsem měl všechno – peníze, domov, rodinu. Ale udělal jsem jednu chybu. Důvěřoval jsem špatnému člověku. Přišel jsem o všechno – firmu, úspory, dokonce i svobodu. Moje žena a dítě se ode mě odvrátili. Zbyl mi jen život na ulici.“
Bylo mi těžko u srdce.
„Dnes jsi mě viděl. Ne jako přítěž. Ne jako odpad. Viděl jsi člověka. A to si zaslouží odměnu.“
Na konci vzkazu bylo tučně napsáno:
„Podívej se do kelímku od kávy.“
Klíč k neznámému pokladu
Rozběhl jsem se ke koši, kde jsem vyhodil kelímek. Převracel jsem odpad, až jsem našel ten správný. Uvnitř, pečlivě složený, byl další lístek – a něco tvrdého.
Rozvinul jsem ho. V dlaních mi spočinul malý klíček.
Na přiloženém vzkazu stálo:
„Schránka 138. Centrální nádraží. Všechno, co jsem ztratil, je uvnitř. A teď to patří tobě.“
Stál jsem tam s klíčem v ruce a hlavou mi vířily otázky. Byl to žert? Nebo šance, která se naskytne jen jednou za život?
Mohl jsem klíč zahodit a zapomenout...
Nebo se vydat na Centrální nádraží a zjistit pravdu.
Oblékl jsem si kabát, sevřel klíč v kapse a vyrazil do mrazivé noci.
