Vzbouřená puberta a marné hledání lásky
Následovalo bouřlivé dospívání. Tereza utíkala z domu, hádala se, odmítala školu i autority. Matka na její vzdor reagovala mlčením a chladnou odtažitostí. Babička, která se snažila mezi nimi udržet křehký most, pomalu ztrácela síly. Přesto to byla právě ona, kdo jí na maturitní ples koupil ty nejkrásnější šaty. Otec na ples samozřejmě nepřišel.
Slova, která zlomila poslední naději
Po škole si Tereza vybrala studium jen podle možností — na drahou školu nebyly peníze. Zoufalá zavolala otci. Jeho chladná odpověď „Vy máte svůj život, já svůj. Přestaň mě otravovat.“ ji definitivně dorazila. Plakala celé odpoledne v parku, skrytá před zvědavými pohledy.
Nový život s laskavým mužem
V práci potkala Jakuba, který se stal jejím bezpečným přístavem. Při přípravách na svatbu chtěli Jakubovi rodiče pozvat i jejího otce, ale Tereza věděla, že by nepřišel. A skutečně — pozvánku hodil do přihrádky auta, aniž by o ni projevil zájem. Na svatbě ho nahradil strýc. Tehdy si Tereza definitivně uvědomila, že její otec ji vymazal ze svého života.
Vlastní rodina jako nová naděje
Po svatbě se Tereza plně oddala budování nové rodiny. S Jakubem koupili dům, narodily se jim dvě děti, otevřela si květinářství a postupně se obklopila tím, co jí v dětství tolik chybělo — láskou a bezpečím. Jakubova rodina ji přijala za svou.
S matkou Zuzanou udržovala už jen formální kontakt. Babička mezitím zemřela, zanechávajíc po sobě jediné teplé vzpomínky z Terezina dětství.
Minulost se vrací jako ozvěna
Po letech se náhle ozval otec. Pozval ji na své jubileum. Tereza slušně odmítla — už neměla potřebu se předstírat, že mezi nimi někdy existoval vztah. Další setkání přišlo až ve chvíli, kdy otec skončil v nemocnici po vážné nehodě. Opustila ho i druhá žena, přátelé zmizeli.
Tereza mu zaplatila léčbu, zajistila ošetřovatelku. Když ji však požádal: „Možná bych se k vám mohl nastěhovat?“, v hlavě jí zazněla jeho dávná slova: „Vy máte svůj život, já svůj.“
Definitivní rozhodnutí
Odpověď nenašla. Věděla ale, že propast mezi nimi je nepřekonatelná. Odejít z nemocnice pro ni znamenalo zavřít poslední bolestivou kapitolu dětství. Doma ji čekal Jakub a jejich šťastné děti.
„Moje rána se nikdy nezahojí,“ pomyslela si. „Ale udělám vše pro to, aby mé děti nikdy nepoznaly, jak bolí být opuštěné.“