Osmdesátiletá Anna, navzdory svému pokročilému věku, stále zvládá náročnou cestu do svého domova, i když je jedinou obyvatelkou opuštěné vesnice. Mateřská láska, která jí celý život poháněla, však nebyla odměněna úctou ani vděčností jejích synů. Těžké kroky, které denně podniká s oporou staré hole, jsou symbolem její vnitřní síly, ale také trpkosti, která ji provází. Dům, který byl kdysi plný dětského smíchu a radosti, je nyní pustý. Anna však nikdy neztratila svou lásku k dětem, i když se zdá, že jejich srdce už pro ni vychladla.
Když spolu s manželem vychovávali tři syny, věřili, že jejich obětavost a tvrdá práce jim přinese radost z jejich úspěchů. Naděje, že jejich děti budou mít lepší život, byla pro Annu a jejího muže hnací silou. Společně pracovali na poli, šetřili peníze, investovali do vzdělání synů a doufali, že tím zajistí lepší budoucnost. „Doufali jsme, že jednou uvidíme naše děti žít šťastný život, který jsme jim nikdy nemohli nabídnout,“ vzpomíná Anna s hořkostí v hlase.
Nejstarší syn Vladimír se však rozhodl jinak. Místo studia, které jeho rodiče plánovali, zvolil cestu armády. Jeho stěhování na sever Ruska znamenalo začátek dlouhého odloučení od rodiny. „Nikdy nepřivedl svou rodinu domů. Nevím, jestli se za nás styděl, nebo prostě ztratil zájem,“ přiznává Anna smutně. Z malých dětí, které si hrály v jejich zahradě, zná Anna pouze fotografie. „Na pohřeb svého otce nepřijel,“ dodává tiše, jako by tato vzpomínka byla pro ni stále živou ranou.
Prostřední syn Rastislav přinesl do rodiny více neklidu. „Byl to kluk, který se nikdy nedokázal usadit,“ říká Anna. Jeho život byl neustálým cestováním a střídáním zaměstnání, až jednoho dne prostě zmizel. Nikdo, ani Vladimír, nemá o něm žádné zprávy. Anna se pokoušela kontaktovat různé úřady, ale dosud se jí nepodařilo zjistit, co se s jejím synem stalo.
Peter, nejmladší syn, byl pro rodiče nadějí, že jejich životní oběti nebudou zbytečné. Jeho studijní úspěchy a kariéra, kterou nastartoval po absolvování technické školy, jim přinášely pocit uspokojení. „Otec mu na smrtelné posteli říkal, aby se o mě postaral,“ vzpomíná Anna na své poslední chvíle se svým manželem. „Peter to slíbil. Ale věci se změnily, když si vzal Alenu,“ dodává.
Po svatbě, kterou Anna sledovala jen z dálky, se syn stále více vzdaloval. Jeho návštěvy byly méně časté a jeho manželka se Anně nikdy nepřiblížila. „Bylo to jako by se mnou ztratili zájem komunikovat. Jako bych jim byla na obtíž,“ přiznává s nádechem hořkosti. Peterova kariéra v cizím městě, a především jeho nové rodinné závazky, znamenaly, že matka zůstala v prázdném domě, kde se kdysi rodina scházela.
Ačkoliv Anna dala svým dětem vše, co mohla, zůstala nakonec sama. „Myslím si, že pokud pokazíte výchovu svých dětí, pak už na ničem jiném nezáleží,“ říká slavný citát, který dokonale vystihuje její situaci. I přes její obrovské úsilí a neúnavnou péči se zdá, že osud jí přinesl víc bolesti než radosti.
Anna se přesto nevzdává. I když je její dům prázdný a synové daleko, každý den se snaží překonávat překážky a žít dál. Její příběh je připomínkou toho, jak nesobecká může být mateřská láska, ale také jak velká může být bolest, když se rodinné vazby postupně přetrhávají. Její cesta do kopce je symbolem vytrvalosti a odolnosti, kterou v sobě nachází navzdory všemu, co ji potkalo.
