Příběh Dava Hickmana, který jako čtrnáctiletý hoch zachránil opuštěnou novorozenou dívku, zůstává i po letech fascinujícím svědectvím o náhodě a lidské odvaze. 22. září 1955 se Dave společně se svým dědečkem vydal na lovecký výlet do lesů jižní Indiany. Tento den se zapsal do historie nejen v jeho životě, ale i v životě dívky, kterou osudově našel.
Během jejich procházky zaslechl Dave podivný zvuk, který ho znepokojil. Nešlo o typický dětský pláč, ale o zvláštní, téměř chraplavé sténání, které ho přimělo zastavit a zaposlouchat se. Zatímco ostatní by možná tento zvuk přehlédli, Dave věděl, že se musí podívat blíže. Jeho zvědavost a odhodlání ho zavedly k plotu, za kterým objevil něco, co změnilo jeho život navždy.
Na zemi ležela malá holčička, úplně promočená a jenom zabalená v tenkém ručníku. Bylo jasné, že byla opuštěná a vystavena nebezpečí přírody. Daveův dědeček okamžitě rozhodl, že musí rychle jednat. Okamžitě se vydali kontaktovat místní úřady, které dívku přivezly do nemocnice.
Novorozené dítě dostalo jméno Roseann Wayne a po několika měsících měla být adoptována. „Přinesli mi ji a řekli: ‚Příští týden ji adoptují‘. Měla na sobě deku a klidně spala. Bylo to moje poslední rozloučení,“ vzpomínal později Dave na poslední okamžiky s malou dívkou, kterou zachránil.
Roky plynuly, ale Dave na onu událost nikdy nezapomněl. V roce 2013 se rozhodl, že se pokusí zjistit, co se s Roseann stalo. Obrátil se na bývalého šerifa Johna Cateyho, aby mu pomohl pátrat po jejím osudu. Po necelých dvou týdnech získal kontakt na adoptivní dívku, která nyní nesla jméno Mary Ellen Suey.
Mary Ellen byla celá léta zvědavá, kdo byl ten chlapec, který jí kdysi zachránil život. Když jí jednoho dne v prosinci zazvonil telefon, na druhém konci byl Dave Hickman. Mary Ellen ho vnímala jako svého hrdinu a byla vděčná za to, že díky jeho odvaze dnes může žít plnohodnotný život.
Po telefonátu následovalo dlouho očekávané setkání. Po 58 letech od osudového dne se Dave a Mary Ellen setkali tváří v tvář. Mary popsala tento moment jako setkání se starším bratrem, kterého nikdy nepoznala. Dave přiznal, že obraz dítěte ležícího v trávě ho denně pronásleduje a na tuto událost nikdy nezapomněl.
Navzdory tomu, že se úřadům nikdy nepodařilo zjistit, kdo byl zodpovědný za opuštění malé Mary Ellen, ona na své biologické rodiče nezanevřela. „Místo toho se soustředím na život, který díky Daveovi mohu žít,“ dodala Mary Ellen. Tímto příběhem ukazuje, že i ve chvílích největší beznaděje může být život změněn k lepšímu.
