Když jsem se odstěhovala za prací do jiného státu, myslela jsem si, že to náš vztah ještě víc naruší. Ale v podstatě se nezměnilo nic. Mezi námi byl vždycky prostor, který jsme ani jedna neuměly překonat.
A přesto jsem ji postrádala. Postrádala jsem představu toho, čím bychom mohly být.
Neustálé výmluvy
Snažila jsem se ji navštívit.
"Mami, chtěla bych za tebou příští měsíc přijet," řekla jsem jedno jaro. "Už je to dlouho."
"To nepůjde, miláčku," odpověděla omluvně. "Budu na církevním víkendu."
O pár měsíců později jsem to zkusila znovu.
"Přijedu za tebou, upeču něco dobrého."
"Ne, zlatíčko, slíbilas jsem Carol, že jí pomůžu s vernisáží."
"Moc mi chybíš, můžu přijet příští víkend?"
"Budu v Arizoně," zněla odpověď. "Jedu navštívit starou kamarádku."
Bylo to pořád něco.
A po čase jsem přestala volat.
Ale nikdy jsem nepřestala přemýšlet: Proč se mi tolik vyhýbá? Co se stalo tak hrozného?
Neohlášená návštěva
Jedné noci jsem nemohla spát. Z ničeho nic jsem si zabookovala letenku. Už žádné výmluvy. Už žádné čekání.
Když jsem dorazila k jejímu domu, vše vypadalo stejně: bílý plot, houpačka na verandě, květiny přerostlé plevelem.
S třesoucíma rukama jsem vzala za kliku. Dveře nebyly zamčené. Tak jako vždy.
Uvnitř to vonělo po citrónech a prachu. A pak jsem ji uviděla.
Dívka v kuchyni
V kuchyni stála dívka. Štíhlá, tmavé vlasy, plandavé oblečení, nervózně si mnula rukávy.
A vypadala... jako já.
Nejen trochu podobně. Byla jako moje mladší já – ty samé oči, ta samá nejistá gesta.
S kufrem v ruce jsem ztuhla.
"To přece není možné," vydechla jsem.
Dívka na mě zírala jako na přízrak.
A pak se objevila máma.
Pravda na povrch
Zbledla, když mě uviděla.
"Ty jsi... neměla přijet dnes," zašeptala.
"Nepřijela jsem ohlášeně," odpověděla jsem. "Nikdy jsi mě nechtěla vidět."
Pak pohlédla na dívku.
"Kdo to je?" zeptala jsem se, hlas se mi třásl.
Dlouho mlčela. A pak tiše řekla:
"Je tvoje."
"Co tím myslíš – moje?"
Málem jsem se sesunula k zemi.
"Myslela jsem, že jsi ji dala k adopci," vydechla jsem.
"Nemohla jsem to udělat," řekla. "Když jsi odešla... prostě jsem to nedokázala. Tak jsem ji adoptovala já."
"Ty jsi si ji nechala? A nikdy jsi mi to neřekla?"
"Bála jsem se, že bys se mnou přestala mluvit," šeptla.
Zrazená
"Co jsem byla já?" křičela jsem. "Dítě, které jsi odložila?"
"Chtěla jsem tě chránit," namítala. "Byla jsi mladá. Potřebovala jsi začít znovu. Nezvládla bys to."
"To nebylo tvoje rozhodnutí," zařvala jsem. "Byla to moje dcera!"
Dívka – moje dcera – stála tiše v rohu.
Nebylo co říct.
Se slzami v očích jsem se otočila a utekla.
Samota a bolest
Cestou domů jsem zírala nepřítomně před sebe.
Nemohla jsem jíst, nemohla jsem spát. Jen jsem seděla na gauči, prázdná.
Moje matka vzala moje dítě. Vychovala ji. A mně nikdy nic neřekla.
A přesto jsem ji chápala.
Dala jí domov. Lásku. Něco, co jsem tehdy nemohla nabídnout.
Ale nezapomněla jsem.
Nemohla jsem.
Nový začátek
Trvalo měsíc, než jsem sebrala odvahu.
Stála jsem znovu na jejím prahu. Ruka mi visela před zvonkem.
Dveře se otevřely.
Dívka – moje dcera – stála tam.
"Byla jsem mladá," zašeptala jsem. "Udělala jsem, co jsem si myslela, že je správné."
Bez jediného slova ke mně přistoupila a objala mě.
Máma přišla za námi.
"Nechci ti ji vzít," řekla jsem. "Je tvoje. Vždycky bude."
A máma s pláčem přikývla: "Ale ona tě chce poznat."
Posadily jsme se a začaly mluvit. Ne o všem. Ale o dost.
Pokračování
Nemůžeme změnit minulost.
Ale můžeme společně psát novou budoucnost.
Začaly jsme znova. Opatrně. Krok za krokem.
A tentokrát už mezi námi nebyl žádný prostor – jen naděje.
