Klikla.
A pak přišel šok.
„Upřímně, manželský život dělá ze ženy stařenu přes noc. Viděli jste, jak unaveně teď vypadá?“ napsal její vlastní manžel Danil.
Ostatní přitakávali:
„Brácho, pamatuju si, že byla sexy. Co se s ní stalo?“
„Nemůže jí být jen 42. Vypadá minimálně na 50.“
Smích, sarkasmus a žádný náznak respektu. Ani jeden z jeho kamarádů se neozval, aby ho zarazil. Jen přilívali olej do ohně.
Srdce jí bušilo, žaludek se svíral. Ten muž, který jí kdysi šeptal do ucha slova lásky, teď před přáteli zesměšňoval její vzhled.
Měla několik možností. Mlčet. Odejít. Nebo mu to vrátit.
Rozhodla se pro třetí variantu.
Našla v galerii fotografii, kterou pořídila před měsícem. V červeném krajkovém prádle, které si koupila v záchvatu odvahy, ale nikdy ho neměla odvahu před Danilem obléknout. Připojila ji k chatu. Ještě než kdokoli stačil reagovat, přidala druhou fotku – jeho starých, děravých boxerek, které odmítal vyhodit, i když mu to říkala roky.
Nakonec napsala:
„Je zvláštní, jak řešíte můj vzhled, když Danil chodí doma v trenýrkách, které vypadají, jako by je přežvýkala sekačka na trávu. Možná kdyby se soustředil na to být lepším manželem, měl by ženu, která pro něj ráda vypadá dobře.“
Odeslala. Zavřela aplikaci. A čekala.
Danil nic netušil. Když vyšel ze sprchy a všiml si jejího výrazu, cítil, že je něco špatně.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Podívej se na svůj telefon.“
Sledovala, jak se mu mění výraz v obličeji, když četl zprávy. Bledl, rty se mu třásly.
„Proč jsi to udělala?“ hlesl.
„A proč jsi to dělal ty?“ odpověděla klidně.
Nechal ruku bezmocně klesnout. Hledal výmluvu. Ale žádnou neměl.
„Byl to jen vtip...“ zkusil.
Jenže tohle nebyl vtip. To byla zrada. Ztráta úcty. A ona si v tu chvíli uvědomila, že je vlastně už dávno sama. Nejen fyzicky, ale hlavně emočně.
Věděla, že už se to nedá zachránit.
Když se chabě pokusil všechno zlehčit, odvětila pevně: „Už nemůžu, Danile. Nechci být s někým, kdo mě nerespektuje.“
Jeho pokus o protesty byl stejně mdlý jako jeho výmluvy. Tentokrát byl konec na její straně.
Tu noc si sbalila věci. Odešla.
Začít znovu ve 42 letech nebylo snadné. Ale po letech přehlížení a ponížení se konečně začala nadechovat. Přestěhovala se k sestře, vrátila se ke starým přátelům, začala chodit cvičit. Především ale znovu našla samu sebe.
A jak sama říká: „Láska není o tom, kolik máme vrásek. Je o respektu. Kdo vás nevidí a neváží si vás, ten vás nikdy nemiloval skutečně.“
Pokud vás někdo přehlíží a bere jako samozřejmost, pamatujte: nejste neviditelní. Máte právo na úctu. A je v pořádku odejít.
