Od narození byl Jindřich křehký a Eva ho svým mateřským pudem obalila doslova skleníkovou péčí. „Oblékala ho sama, krmila ho lžičkou, čistila mu zuby.“ Ani v předškolním věku nenechala syna nic dělat samotného. Když si ve školce učitelky stěžovaly, že Jindřich neumí sám ani obléknout bundu, odsekla: „Dítě má matku! Pokud je pro vás těžké ho obléknout, hledejte si jinou práci!“
Výchova bez samostatnosti
Eva vzala syna ze školky, najala chůvu a ve stejném duchu pokračovala i během jeho školních let. Vyřídila mu lékařské potvrzení, aby nemusel na tělocvik, rozhodovala o všem – co bude jíst, co si oblékne, kdy půjde spát.
Ve dvaceti letech byl Jindřich sympatický, ale lehce obtloustlý mladík. Po studiu na univerzitě, kde učila i Eva, zůstal pracovat na její katedře. I tam za něj často dělala rozhodnutí. „K rukávům bundy měl přišité rukavice na gumičce – aby je neztratil.“
Neúspěšné pokusy o manželství
Ve svých šestadvaceti se na přání matky oženil. Nevěstu vybrala sama Eva. Manželství ale brzy skončilo. „Říkala, že Jindřich je nesamostatný, kritizovala moji péči. Nehodlala jsem to snášet, tak jsem je nechala rozvést!“ vysvětlovala Eva bez skrupulí.
O deset let později to zkusila znovu. I druhé manželství skončilo, opět podle matčina scénáře. Druhá manželka Jana porodila syna Tomáše už po rozvodu. Eva trvala na DNA testu, který otcovství potvrdil.
Zlomový okamžik: Jindřich konečně dospěl
Když Jindřich poprvé uviděl svého syna, všechno se změnilo. „Zůstávám s vámi,“ řekl pevně Janě. Odstěhoval se od matky a začal budovat vlastní život. Evě odebíral možnost řídit mu každý krok. Věci si odnesl, když byla v práci.
Po čase ji však pozval na Tomášovy narozeniny. Eva přišla s hromadou dárků a zářícím úsměvem. Na prahu ji přivítal Jindřich s Tomášem v náručí. „Mami, ty budeš v péči o vnuka nenahraditelná. Víš přece, že Jana nemá rodiče.“
První lekce samostatnosti
Během oslavy se Eva snažila znovu zasahovat: „Dáváš mu vidličku? Obléká si ponožky sám? Nepolívá se? Co když spadne z kola?“
Jindřich klidně odpovídal: „Když rozlije, bude opatrnější. Když spadne, pomůžeme mu vstát.“
Eva poprvé viděla, že syn skutečně dospěl a zvládá svou roli otce i manžela. Jindřich jí sdělil: „S Janou jsme se zase vzali. Tomáš teď nese moje jméno.“
Na návrh, aby se přestěhovali zpět k ní, odpověděl: „Ne, mami. Chceme žít své vlastní životy. Šetříme na byt, vezmeme hypotéku. Všechno bude dobré.“
Rozhodující gesto matky
Eva se do vnuka okamžitě zamilovala a nabídla: „Mohla bych si ho občas brát k sobě?“
„Jen ho příliš nerozmazluj!“ zasmál se Jindřich.
Po návratu do prázdného bytu cítila Eva prázdnotu a samotu. Usedla k počítači a začala psát inzerát na prodej svého třípokojového bytu. Nakonec ho však smazala a rozhodla jinak. Našla malý byt pro vnuka.
„Tenhle byt nechám Tomášovi. Žijí v podnájmu, jak jsem to mohla dopustit? Peněz mám dost, a kdyby ne, vezmu půjčku – s mým platem to zvládnu.“
Světlo v okně
Za týden přišla k synovi s klíči od nového bytu. Položila je na stůl a poprvé cítila v srdci klid. Její okno už nebylo tmavé. V něm znovu svítilo světlo rodinného štěstí.
