U Charlotte se proto rozhodla postupovat opačně – a kojení ukončila teprve nedávno, když bylo dívce devět let.
Konec přišel až ve chvíli, kdy dcera sama řekla „ne“
Podle Sharon nebyl konec kojení primárně jejím rozhodnutím. Tvrdí, že k ukončení došlo až ve chvíli, kdy to odmítla sama Charlotte. Sharon přitom měla v úmyslu pokračovat ještě déle, ale respektovala dceřin postoj. „Rozhodnout musela její dcera, která už kojení odmítla,“ uvedla.
Celá situace tím získala další rozměr: zatímco pro jedny je nepředstavitelné kojit dítě školního věku, Sharon zdůrazňuje, že v jejich rodině šlo o dobrovolnou záležitost, která měla skončit ve chvíli, kdy o ni dítě přestane stát.
Internetové útoky: „pedofilka“ a výzvy, aby přišla o děti
Sharon se svým postojem netají a téma sdílí veřejně, což vyvolalo ostré reakce na sociálních sítích. Podle jejích slov se objevily i extrémní výpady: lidé ji měli označovat za pedofilku a objevovaly se výzvy, aby o děti přišla.
Ona sama ale tlak odmítá jako nepochopení situace a tvrdí, že se nenechá zastrašit. Kritiku podle vlastních slov neřeší a opakuje, že to, co dělala, považuje za normální součást mateřství. „To, co jsem dělala, je úplně přirozené,“ vysvětluje.
Chce povzbudit další matky. Jenže co na to okolí?
Sharon zároveň říká, že o své zkušenosti mluví i proto, aby dodala odvahu dalším ženám, které se mohou cítit pod tlakem veřejného mínění. Podle ní by kojení starších dětí nemělo být automaticky terčem posměchu či odsudků a snaží se ukázat, že to může být v pořádku.
Její příběh ale znovu otevírá citlivou otázku, jak se společnost dívá na hranice rodičovství, intimity a osobních rozhodnutí v rodině. Zatímco Sharon trvá na tom, že šlo o přirozenou věc a dobrovolné rozhodnutí v rámci jejich domácnosti, část veřejnosti to vnímá jako nepřijatelné a reaguje velmi emotivně.
Podstata sporu
V jádru nejde jen o samotné kojení, ale o to, jak rozdílně lidé posuzují „normálnost“ péče o dítě ve školním věku. Sharon na kritiku odpovídá tím, že chce normalizovat zkušenost, která je mimo běžná očekávání, a odmítá, že by na jejím jednání bylo něco škodlivého.
Debata tím nekončí: kde je hranice mezi osobní volbou rodiny a tím, co už veřejnost považuje za nepřijatelné?
