Když si vzpomenu na ten den, stále mi běhá mráz po zádech. Vstoupil jsem do ložnice a uviděl Debru, jak se jednou rukou opírá o zeď, druhou drží své břicho a těžce dýchá.
"Miláčku, jsi v pořádku?" přiskočil jsem k ní s obavami. "Mám zavolat lékaře?"
"Gordone... moje voda... praskla," zašeptala.
Podlaha byla mokrá. "Odvez mě do nemocnice, prosím!" zvolala zoufale.
"Proboha!" zpanikařil jsem. "Hned nastartuji auto. Vydrž, miláčku."
Snažil jsem se ji uklidnit: "Neboj se, brzy budeme v nemocnici. Zvládneme to." Uvnitř jsem však byl vyděšený a nervózní.
Pomohl jsem Debře do auta a právě když jsem usedal za volant, zazvonil telefon. Volala Marla, zdravotní sestra mé matky. Matka trpěla pokročilým srdečním onemocněním a byla upoutána na lůžko.
"Gordone," ozval se slabý hlas na druhém konci. "Tvoje matka... měla infarkt. Odvezla jsem ji do nemocnice. Lékaři říkají, že její stav je kritický... Měl bys přijet co nejdříve."
"Proboha!" vydechl jsem. Proč se všechno děje najednou? Byl jsem rozpolcený a nevěděl, co dělat. Na jedné straně Debra v porodních bolestech, na druhé umírající matka.
Vrátil jsem se do auta a sdělil Debře situaci. Nemohl jsem to před ní skrýt; viděla můj výraz a vycítila, že něco není v pořádku.
"Maminka umírá, miláčku. Měla infarkt a Marla mě volá do nemocnice. Jsem nervózní. Nevím, co dělat..."
"Miláčku," řekla Debra, "zavolej taxi. Pojedu sama..."
"Cože?" byl jsem v šoku. "To nemůžeme udělat!"
"Nemáme čas, miláčku... Ahh... zavolej taxi hned, Gordone. Tvoje matka tě potřebuje. Jsi nejprve syn, pak manžel. Zvládnu to. Tvoje matka... ona..." Její bolest se stupňovala.
"Volám taxi. Ach, Bože!"
Naštěstí taxi dorazilo brzy. Instrukoval jsem řidiče, aby Debru bezpečně dopravil do nemocnice.
Po příjezdu do nemocnice jsem spatřil Marlu sedící před matčiným pokojem. "Marlo? Kde je matka? Co se stalo?" zeptal jsem se.
"Lékaři jsou s ní, ale nejsou optimističtí..." odpověděla tiše.
"Vím, že se brzy uzdravíš, mami. Brzy se staneš babičkou," opakoval jsem si v duchu. Nedlouho poté však lékaři vyšli z pokoje se smutnou zprávou.
"Je nám líto. Nemohli jsme ji zachránit."
Matka toho rána zemřela na zástavu srdce.
Nemohl jsem přestat plakat. Marla se mě snažila utěšit, ale marně.
Náhle mě vyrušil zvuk telefonu. "Ano?" řekl jsem a v pozadí slyšel jemný pláč.
"Miláčku," ozvala se Debra na druhém konci. "Máme dceru. Je nádherná. Jsi teď otcem..."
V tu chvíli jsem nevěděl, zda se radovat nebo truchlit. "To je skvělá zpráva, miláčku," podařilo se mi říct.
