Jednoho večera, když jsem ukládala děti do postele, přišel David domů s podivnou směsicí nadšení a viny v obličeji.
„Udělala jsem dneska něco,“ řekl.
„Opravdu?“ odpověděla jsem podezřívavě.
„Koupil jsem mamce zájezd do Paříže!“ oznámil s vítězným úsměvem.
Zůstala jsem stát jako opařená. „Ty jsi co udělal?“
„Vždycky o tom snila. Udělala pro nás tolik… Chtěl jsem jí dát něco výjimečného.“
„A kde jsi na to vzal peníze?“ zeptala jsem se chladně.
David sklopil oči. „No… použil jsem peníze na auto.“
Mlčení před bouří
Mlčela jsem. Ne proto, že bych souhlasila — ale protože jsem v hlavě už vymýšlela plán.
V následujících dnech jsem hrála roli chápavé manželky, zatímco jsem tiše připravovala lekci, kterou si David už nikdy nezapomene.
Moje tichá odveta
Začala jsem tím, že jsem se podívala na naše finance. Bylo frustrující vidět prázdný účet, ale měla jsem naštěstí ještě tajnou rezervu, o které David nevěděl.
Pak jsem připravila balíček účtů, seznamy nákupů a rozpočty — a rozhodla se, že celý měsíc bude financování domácnosti výhradně na Davidovi.
Jednoho večera, když přišel domů, čekala na něj na stole hromádka papírů.
„Co to je?“ zeptal se zmateně.
„To jsou účty, nákupy a všechno, co normálně vyřizuji já. Tento měsíc je to na tobě.“
David se zasmál, myslel si, že blafuji. Ale jak týdny plynuly, realita ho tvrdě zasáhla.
Lednice se vyprázdnila, účty se hromadily, děti potřebovaly peníze na obědy — a já mu připomínala:
„Jistě to zvládneš. Když jsi dokázal naplánovat luxusní zájezd do Paříže, nakoupit mléko by měla být hračka.“
Pád na dno
Když se nám rozbila stará dodávka na kraji silnice a David tam zůstal s dětmi trčet, zavolal mi zoufalý.
„Auto je na odpis! Co mám dělat?“
„Kéž bychom měli našetřeno na nové,“ odpověděla jsem klidně.
Večer přišel domů zlomený.
„Měl jsi pravdu,“ přiznal tiše. „Udělal jsem chybu.“
Vyslechla jsem si jeho omluvu a jeho upřímné přiznání, že prioritizoval matčinu dovolenou nad naší rodinou.
Náprava
David se pustil do napravování své chyby. Pracoval přesčasy, zrušil zájezd do Paříže a omluvil se i své matce.
Po několika měsících jsme společně vyrazili do autosalonu a odvezli si spolehlivé rodinné auto. Děti byly nadšené, David hrdý a já cítila, že jsme zase jeden tým.
Když jsme jeli domů v našem novém autě, David mi stiskl ruku.
„Děkuji, že jsi byla trpělivá,“ řekl.
Usmála jsem se, ale neodpustila si poznámku:
„Příště si o výdajích rozhodneme společně, než si zase zahraješ na Ježíška.“
David se zasmál a já věděla, že tentokrát si lekci opravdu vzal k srdci.
Chcete, abych vám připravila další podobné příběhy ze života?
