Lidé kolem se usmívali posměšně, jiní uhýbali pohledem. Já mezi nimi – napůl pobavený, napůl zmatený. Co si o něm myslet?
„Roztomilé dítě,“ řekl jsem. Netušil jsem, že právě spustím lavinu emocí.
Odpověděl klidně: „Díky. Jmenuje se Dani. Je to to jediné, co mi po dceři zůstalo.“
Ticho. Realita. Pochopení.
„Zemřela minulý rok. Autonehoda. Tohle byla její oblíbená panenka. Každou sobotu si ji beru s sebou. Stejně jako kdysi.“
Zamrazilo mě. Zatímco já si myslel, že je blázen, on byl otec, který ztratil svou dceru – a našel způsob, jak ji nenechat odejít úplně. Jeho soboty měly smysl, i když svět kolem mu nerozuměl.
Pizza ztratila smysl
Zůstal jsem stát s mraženou pizzou v ruce. A pak jsem ji vrátil zpět do regálu. Cítil jsem potřebu něco změnit – aspoň na chvíli. Být člověkem, který neodchází, ale zůstane.
Vrátil jsem se k němu
Stál u pokladny a ukazoval panence balíček gumových medvídků. „Dneska vezmeme jen malý balíček, jo? Minule tě bolelo bříško.“
Už jsem se neusmíval rozpačitě – tentokrát s opravdovým porozuměním.
„Jdu si dát kafe vedle. Můžu přinést něco i vám? Nebo Dani?“
Zarazil se. Pak se usmál. „Horkou čokoládu by milovala.“
A tak jsme seděli. Dva dospělí. A jedna panenka.
Na lavičce před Targetem jsme pili, povídali si o Dani, o hudbě, o sobotách. O obyčejných věcech, které se najednou staly neobyčejnými.
Než jsme se rozloučili, jemně pohladil panenku: „Řekni děkuju, zlatíčko.“
A v tu chvíli jsem to pocítil.
Ne bolest. Ale lásku. Tichou, opravdovou.
Protože někdy ti, co vypadají nejzvláštněji, mají ty nejhlubší důvody. A někdy je nejlepší, co můžete udělat, dát pizzu zpět a posadit se vedle nich.
