Muž přiznává, že o svatbě už dávno uvažoval. Touha po rodině v něm stále je, ale realita, jak ji vidí kolem sebe, ho od ní spíše odrazuje. Podle něj se změnily nejen vztahy, ale především očekávání žen a celá představa společného života.
„To nejsou dívky jako kdysi,“ řekl.
„Patnáct dní na poli, patnáct dní doma.“ A ženy chtějí jen peníze a komfort
Venkovský život, který býval symbolem dřiny, soudržnosti a jasně daných rolí, podle něj dnes funguje úplně jinak. Vysvětluje, že pracuje v rytmu patnáct dní na poli a patnáct dní doma – těžká fyzická práce, střídání únavy a krátkého odpočinku. Právě v tom vidí jeden z problémů: ženy prý už nechtějí život, který by s takovým mužem nesl i odpovědnost a námahu.
Místo toho, říká, slyší od mnoha žen jen nároky a požadavky. Podle jeho zkušenosti touží především po komfortu, penězích, oblečení a líčení, zatímco tradiční venkovské povinnosti mizí.
„Patnáct dní pracuji na poli a patnáct dní jsem doma. Ženy dnes chtějí jen to, aby jim manžel přinesl peníze, aby se mohly dobře obléknout a nalíčit. Na venkově už ženy nepracují venku, nemají už ani domácí zvířata a už se začínají bát i dětí. Žena tedy vlastně neví, co sama se sebou. Měl jsem přítelkyni. Když jsem přišel domů, chovala se, jako by nebyla moje žena, mám pocit, že bychom si neměli o čem povídat, že by neměla pochopení pro těch patnáct dní, kdy pracuji ve dne v noci.“
Jeho zkušenost s partnerkou v něm zanechala pocit odcizení – jako by se život muže a ženy odehrával v úplně jiných světech. Zatímco on mluví o dřině a únavě, má dojem, že ona očekává jen pohodlí a zábavu.
„Dívky odešly do města.“ Venkov ztrácí ženy, které chtějí zůstat
Když se ho vypravěč snaží přesvědčit, že ne všechny ženy jsou stejné, muž jen kroutí hlavou. Tvrdí, že většina mladých žen z vesnice odešla do města, kde si hledají práci a nový život. Ty, které zůstaly, podle něj dobře vědí, že jsou „vzácné zboží“ – a podle toho se i chovají.
„Ty, které zůstaly, si opravdu hodně namýšlejí,“ říká, – „vyhrožují, že odejdou od manžela, pokud nesplní jejich přání, vzory nacházejí v herečkách z různých filmů a seriálů, které každý den sledují, a je jen těžko možné si s nimi promluvit, domluvit se a porozumět jim.“
Podle jeho slov se část žen inspiruje především mediálním obrazem „dokonalého života“ – seriály, filmy, hvězdy. Reálný venkovský muž, unavený od práce, se do této představy jednoduše nehodí. Výsledkem je atmosféra vyhrožování, nespokojenosti a neustálých ultimát.
„Dříve či později se musíš stát otrokem.“ Strach z manželství jako z pasti
Za jeho slovy je cítit mnohem víc než jen rozčarování z konkrétních vztahů. Je to hluboký strach, že manželství dnes muže spíše zlomí, než aby mu bylo oporou. Mluví o ženách, které jsou podle něj čím dál tvrdší, nezávislejší a soběstačnější – a o mužích, kteří se v tomto novém světě cítí zbyteční a slabí.
„Dříve či později se musíš stát otrokem. Mohou se stát drsnými a tvrdými. Cítí se nezávislé. Žena může dělat všechno, co potřebuje, a zároveň pracuje a může si vydělat a koupit všechno, co potřebuje. Může žít sama šťastně a spokojeně. Ale muž ne. Dokud žije máma, pere mi prádlo, vaří a uklízí mi pokoj. Ale až tu nebude, ani nevím, co se mnou bude. Ženy umějí být strašně „ostré“,“ pokračoval, – „někdy bez srdce, bez jakéhokoli citu k muži. Opravdu nám nerozumějí. Nevím, ale zdá se mi, že svět směřuje ke svému zániku. V ženách se rodí určitá nenávist vůči mužům, domnělý strach z nich, ale ve skutečnosti se jich bojíme my. Teď už víš, proč se nemohu oženit.“
Paradoxně tak přiznává nejen strach ze žen, ale také vlastní závislost – dokud žije jeho matka, stará se o něj. Za obrazem „tvrdého chlapa“ se skrývá člověk, který si neumí představit, jak bude jednou fungovat úplně sám.
Útěk do hospody jako projev slabosti? „Vlastně před nimi utíkáme“
Muž se dotýká i citlivého tématu, které se často přisuzuje právě mužům – alkohol, agresivita, hádky. Tvrdí ale, že to není projev síly, ale zoufalství a útěku.
„Ženy si většinou myslí, že naše síla je v tom, že chodíme pít do hospody a pak se stáváme agresivními a rozzlobenými. A to je projev naší slabosti. Vlastně před nimi utíkáme, protože nás kritizují, nechápou, protože jsou vlastně schopnější než my a živější než my. Koneckonců, žijí déle.“ – uzavřel, – „teď chápete, že se nemohu oženit. Takhle je to pro mě jaksi jednodušší, mám klid, pracuji a žiji svobodně a pak se uvidí. Vím a cítím, že bych měl mít potomky, že by po mně měl někdo zůstat a pokračovat v mém životě, ale jak se mi bude dařit, když je dnes těžké žít,“ – uzavřel můj přítel.
Jeho slova ukazují vnitřní rozpor: na jedné straně touha po dětech a pokračování rodu, na druhé straně přesvědčení, že současný svět je pro rodinný život příliš tvrdý a nejistý. Sám přiznává, že zůstávat svobodný je pro něj jednodušší – méně konfliktů, více „klidu“, ale i vědomí, že něco zásadního v životě možná propásne.
Skrytý strach mužů: osamělost, tlak na výkon a nemožnost mluvit o duši
Vypravěč popisuje, že při poslechu této zpovědi měl pocit, jako by se nad krajinou stahovaly těžké mraky. Nejde totiž jen o jednoho muže, ale o širší atmosféru: o nový druh strachu, který se vkrádá do vztahů mezi muži a ženami, do rodin i do celé společnosti.
Podle něj nejde jen o obavy z manželství, ale i o strach z vlastní sexuality, z odpovědnosti, ze samoty a beznaděje. Muž má na veřejnosti působit jako někdo, kdo všechno zvládá – silný, klidný, úspěšný. V soukromí ale často bojuje s depresí, osamělostí a pocitem, že nemá, komu by se skutečně svěřil.
Ženy podle tohoto pohledu snáze mluví o svých citech, o vztazích, o bolesti i radosti. Umějí navazovat blízkost s dětmi i s lidmi kolem sebe, a tím snadněji přijímají něhu a důvěru. Muži naopak tíhnou k faktům, číslům, práci, výkonu – a vlastní duši nechávají někde hluboko uvnitř, uzavřenou a často nepojmenovanou.
Právě proto nejsou výjimkou infarkty, psychické problémy a vyhoření, zejména u mužů v armádě, ve válce, v těžkém průmyslu, ale i mezi řediteli, manažery a lidmi s vysokou odpovědností. Navenek musí držet masku síly, uvnitř ale často nikdo nevidí jejich zranitelnost.
Muž má chránit ženu zvenčí, žena muže zevnitř. Funguje to ještě?
V závěru se text vrací k myšlence, že muž a žena byli stvořeni jako vzájemně se doplňující bytosti. Muž má chránit ženu před vnějšími hrozbami, fyzicky, materiálně, existenčně. Žena má naopak chránit muže z nitra – svou citlivostí, schopností empatie, něhou a péčí o jeho duši.
Jsou stvořeni k tomu, aby žili jeden pro druhého, aby se navzájem podporovali a nacházeli jednotu především ve svých dětech, které jsou živým důkazem jejich spojení. Když se ale tato rovnováha naruší, když se z partnerů stanou soupeři a z manželství bojové pole, přichází místo blízkosti jen strach, útěk a uzavírání se do sebe.
Má dnešní muž ještě odvahu vstoupit do manželství?
Příběh venkovského traktoristy není sociologickou studií ani univerzální pravdou o všech ženách a mužích. Je to upřímný pohled jednoho muže, který se bojí, že v dnešním světě ztratí sňatkem svobodu, sebeúctu i klid – a přesto v sobě nosí touhu po rodině a dětech.
Otázka, kterou jeho zpověď otevírá, je ale mnohem širší: co se to děje s našimi vztahy, když se tolik mužů i žen bojí jeden druhého natolik, že raději volí samotu? A dá se ještě vrátit k rovnováze, v níž muž chrání ženu a žena muže – ne strachem a mocí, ale vzájemnou úctou a pochopením?
