Těžké dveře se s rachotem zabouchly. Honza tam stál chvíli nehybně, vítr mu rval vlasy a ostré vločky sněhu mu bičovaly tvář, jako by i sama příroda byla součástí této nelítostné scénáře.
Bez cíle se vydal do chladné noci, krok za krokem, bez naděje a bez domova. Všude kolem něj lidé slavili, za okny jiskřily girlandy, na stolech se třpytily sváteční ubrusy. On ale byl sám. Město se mu v tu chvíli zdálo cizí, ledové a nepřátelské.
První týdny přežíval, kde se dalo. Přespával na zastávkách, v podchodech, občas v opuštěných sklepech. Jídlo hledal v popelnicích, někdy i kradl, když už nemohl vydržet hlad. Žádná pýcha, jen holý pud přežití.
Jedné noci, kdy už byl tak slabý, že sotva vnímal, se u něj objevil stařec s holí. Podal mu plechovku guláše a řekl prostou větu: „Vydrž. Lidi jsou padouchové. Ale ty buď lepší.“ A odešel.
Tato slova se mu vryla do mysli tak hluboce, že mu dávala sílu vydržet. Ale tělo začalo vypovídat službu — přišla nemoc, horečky, blouznění, slabost. Až jednou, když už neměl sílu ani stát, ho našla Alena Benešová — sociální pracovnice, která z něj udělala svého svěřence. Přitiskla ho k sobě a tiše zašeptala: „Už nejsi sám.“
Z útulku, kde ho umístili, se odvíjel nový začátek. Teplo, jídlo, slova podpory a především lidská důstojnost, kterou mu tam vrátili, byly prvním krokem k návratu do života. Alena mu přinášela knihy, učila ho věřit v sebe sama, věřila v jeho schopnosti víc, než kdy věřil kdokoliv jiný.
Pomalu se postavil na nohy. Odmaturoval, při studiích si přivydělával, v noci myl podlahy a přes den se učil. Nedovolil sám sobě vzdát se, protože si slíbil, že jednou pomůže těm, kteří zažili stejnou bolest.
Nakonec vystudoval práva. Stal se právníkem, který hájil bezbranné, ztracené, odstrčené. Lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou, o rodinu, o důstojnost, vracel víru, že nejsou sami.
A pak přišel den, který si neuměl představit ani v těch nejpodivnějších snech. V kanceláři se otevřely dveře a vstoupili dva lidé, které okamžitě poznal: otec a matka. Stáli tam pokorně, oči sklopili k zemi, zestárlí, ztrhaní životem.
„Honzo… odpusť nám…“ zašeptal otec zlomeným hlasem.
V Honzově srdci se v tu chvíli neozval hněv ani křivda. Byla tam jen zvláštní prázdnota. Klid. Ticho, které už nepotřebovalo nic dokazovat.
„Odpuštění je možné,“ odpověděl tiše, ale pevně. „Ale návrat ne. Tam, před těmi dveřmi, jste mě pohřbili. Tehdy jsem pro vás přestal existovat. Teď jsme cizinci.“
Beze slova jim otevřel dveře ven. Tiše odešli.
Honza se vrátil ke svému stolu, kde ležela složka s novým případem. Dítě, které právě přišlo o domov, potřebovalo ochranu. A on věděl, co znamená stát v mrazu, sám a zapomenutý. Věděl, jak důležité je, aby někdo v té chvíli řekl:
„Nejsi sám.“
