Ve své zpovědi popisuje, že manžel je sice slušný, klidný a bez zlozvyků, ale chyběla jí k němu hlubší vášeň a partnerská přitažlivost. Přesto si ho vzala – hlavně proto, že v mladém věku silně toužila po sňatku a rodině.
„Bylo mi 21 let, když jsem se vdala. K manželovi jsem nikdy necítila zvláštní lásku, ale měla jsem ho ráda, protože byl pozitivní, milý, skromný, bez zlozvyků, choval se ke mně dobře… V té době jsem měla silnou touhu vdát se a rozhodla jsem se, že by to měl být on. Od té chvíle až dodnes jsem se k němu chovala jako k příteli, bratrovi, ale ne jako k manželovi.“
Natálie tak od počátku budovala vztah, který se víc podobal soužití dvou blízkých lidí než manželskému svazku. Sama dnes připouští, že se k němu chovala spíš jako k bratrovi než k partnerovi.
Společné lože bez vášně: „Je to, jako spát s vlastním bratrem“
Jedním z nejbolestivějších témat je pro Natálii intimita. Podle jejích slov se sexuální život prakticky nikdy pořádně nerozvinul a postupem času téměř úplně vymizel. Dnes už se cítí spíše jako člověk, který sdílí domácnost s příbuzným, ne s manželem.
Dovedete si představit, jaké to je spát s někým, kdo je pro vás jako bratr?
Intimních chvil bylo za celé manželství minimum. Natálie přiznává, že jejich sexuální život by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Přitom toužila po dítěti – a právě touha po mateřství ji dovedla k zásadnímu kroku, který její svědomí tíží dodnes.
Náš sexuální život by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Toužila jsem po dětech, a tak jsem prožila krátké dobrodružství a otěhotněla. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale jsem si jistá, že to věděl.
Natálie se rozhodla pro krátký románek, aby mohla otěhotnět. O celé situaci s manželem nikdy otevřeně nemluvila, přesto má pocit, že on pravdu tuší, jen ji nikdy nepojmenoval nahlas.
Ona živí rodinu, on dělá doma: role naruby a ztracený pocit ženskosti
Manželství Natálie se od většiny tradičních vztahů liší i v rozdělení rolí. Zatímco ona se už dvě desetiletí naplno věnuje práci a podnikání, její manžel zůstal doma a převzal na sebe péči o domácnost a syna.
Dvacet let pracuji a vedu firmu, zatímco on sedí doma a dělá domácí práce. On se staral o syna a já dělám všechny důležité práce kolem domu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o funkční model – jeden partner vydělává, druhý se stará o rodinu. Pro Natálii to však znamená obrovský tlak a pocit, že je na všechno sama. Vnímá, že se na manžela nemůže spolehnout v klíčových věcech, a to v ní ještě víc prohlubuje vnitřní nespokojenost.
Protože se na něj nemohu spolehnout, už se ani nemohu cítit jako žena, koneckonců je celý dům na mně.“
Natálie popisuje, že ztratila pocit ženskosti, protože je to právě ona, kdo táhne finance, řeší zásadní rozhodnutí a nese odpovědnost za chod rodiny. Manžel se sice stará o domácnost, ale v jejích očích jí neposkytuje oporu, kterou by od partnera očekávala.
Po 35 letech bez vášně: pocit viny, strach z rozvodu a otázky bez odpovědi
Po 35 letech manželství se sex úplně zastavil.
Věk, dlouhé roky společného života a nevyřčené emoce nakonec vedly k tomu, že intimita mezi partnery úplně skončila. Natálie se dnes ohlíží zpět a trápí ji výčitky svědomí, že do takového svazku vůbec vstoupila.
„Cítím se provinile, že jsem si ho vzala a že jsem souhlasila se životem v takovém svazku.“
Navzdory vnitřní nespokojenosti však Natálie nevolá po okamžitém rozvodu. Naopak – sama přiznává, že rozpad manželství si neumí představit, protože k manželovi cítí zvláštní, i když ne partnerskou, lásku.
Opravdu se nechci rozvádět a nevím, jak by to bylo možné vzhledem k tomu, že ho miluji tak, jako sestra miluje bratra, a nechci mu ublížit. Pokud se rozvedu, zajímalo by mě, jak to beze mě zvládne? Jak náš rozvod přijme syn?
Její slova jasně ukazují, že se bojí důsledků případného rozvodu – nejen pro manžela, který je na ni podle ní závislý, ale i pro jejich syna. Natálie tak zůstává v manželství, které ji nenaplňuje, hlavně ze strachu, pocitu odpovědnosti a soucitu.
Sen o skutečné lásce, který se nikdy nenaplnil
Natálie doufala, že se její city k manželovi časem změní. Věřila, že láska může přijít až v průběhu společného života. Dnes, po více než třiceti letech, však musí přiznat, že se to nestalo.
Myslela jsem si, že se to časem změní, že se do něj zamiluji, ale teď je mi 51 let a stále k němu nic necítím.
Navzdory tomu, že se snaží sama sebe přesvědčit, aby své rozhodnutí z mládí přijala, vnitřní nespokojenost v ní přetrvává. Často si v duchu domlouvá, že už nemá právo si stěžovat, protože volbu partnera udělala sama.
Často si říkám: „Přestaň, Natálie, tvoje volba už padla, už si nemáš na co stěžovat,“ ale často sním o tom, jak žiji po boku muže, který mě miluje jako ženu a bez kterého neumím žít.
Přesto v ní žije silná touha po skutečné partnerské lásce – po muži, který by ji vnímal jako ženu, miloval ji a byl pro ni oporou. Ve snech si představuje život po boku takového partnera, zatímco realita je zcela jiná.
Je to všechno jen můj rozmar? Mám dál jen sedět a být vděčná Bohu, že mi ho poslal, abych s ním strávila svůj život?“
Natálie tak balancuje mezi pocitem vděčnosti za klidného, hodného muže a bolestí z toho, že nikdy nepoznala plnohodnotný partnerský vztah.
Co by měla Natálie udělat dál?
Příběh Natálie otevírá citlivé otázky: Je lepší zůstat v bezpečném, ale citově prázdném manželství, nebo riskovat změnu a hledat štěstí jinde? Má člověk právo odejít, i když partnerovi neublížil a objektivně nic „špatného“ neudělal? A kdy se z oběti vlastních rozhodnutí stává jen rezignace na vlastní život?
Natálie dnes stojí na rozcestí – rozvod nechce, ale v současném vztahu už nedokáže dál žít bez vnitřního boje. Své dilema proto svěřila veřejnosti a hledá odpověď na otázku, zda je její nespokojenost jen rozmar, nebo volání po životě, ve kterém bude konečně i ona sama šťastná.
