Dnes jsem stál sám v kuchyni, díval se na stejné ingredience a přemýšlel, zda dokážu znovu připravit jídlo, které jsme spolu tolikrát vařili. Představoval jsem si ji vedle sebe, jak mi s rukama zaměstnanýma prací udílí pokyny. Doufal jsem, že vaření tohoto pokrmu mi přinese útěchu a pocit spojení s ní. Ale v polovině přípravy jsem se zastavil, lžíce v ruce, a slzy mi stékaly po tváři. Nešlo jen o jídlo. Bylo to o prázdném místě, kde stála ona, o smíchu, který naplňoval místnost, o tichých momentech sdílené radosti.
Toužil jsem s ní sdílet toto jídlo ještě jednou. Vím, že by ho milovala. Možná by mě škádlila, že omáčka není úplně dokonalá, ale stejně by se usmála a řekla, že je to perfektní. A já bych se smál s ní, protože takový byl náš vztah – proměňovali jsme malé okamžiky ve velké.
Ale život nám nedává tolik času, kolik bychom si přáli. Bere nám to nejcennější, když to nejméně čekáme.
Dnes, když jsem si utíral slzy, jsem si uvědomil něco důležitého: vážit si každého okamžiku s lidmi, které milujeme. Nečekejme na zítřek, abychom jim ukázali, jak moc pro nás znamenají. Nikdy nevíme, kdy to bude naposledy, co s nimi sdílíme něco tak jednoduchého jako jídlo, smích nebo tichou chvilku.
Milujte naplno. Žijte naplno. A vždy si uchovávejte vzpomínky, protože právě ty nás nesou, když se svět zdá být prázdnější.