Ze začátku jsem byla vděčná. Tchyně přece není cizí člověk, je to babička naší dcery. A skutečně pomáhá — pohlídá Aničku, když musím k lékaři nebo na úřady. Jenže postupem času naše soužití začalo skřípat. Nejprve to byly nevinné poznámky: „Zase jsi neumyla talíř!“ nebo „Tvoje špagety zkysly, měla by ses naučit vařit.“ Časem však přešly do pravidelných výčitek: „Proč jsi snědla můj jogurt?“ — ačkoliv jsem se ho ani nedotkla.
Trpěla jsem. Skousla jsem to. Ale všechno má své meze. Když mě Eva jednoho dne obvinila, že jí záhadně zmizel kuřecí vývar, už jsem to nevydržela. Snažila jsem se zachovat klid a navrhla jsem, že bychom si mohli rozdělit lednici — aby bylo jasné, co komu patří, a předešlo se nedorozuměním. Každý by měl svou poličku. Zdálo se mi to spravedlivé.
Na vteřinu ztichla. A pak to přišlo. Její hlas se nesl bytem jako ostrý břit:
„Co to meleš?! Ani za mých mladých let na kolejích jsme si nerozdělovali lednici! My jsme byli rodina! Vy chcete všechno dělit? Co bude dál? Přestanete jíst můj guláš, protože nebude na vaší poličce? A co Anička? Řekneš jí, že ten banán je babiččin a nesmí na něj sáhnout? Takovou pitomost jsem v životě neslyšela. Ne v mém bytě!“
A skutečně. Nezapomene nám denně připomínat, že žijeme v jejím bytě. Každý nový hrnek, každý přesunutý ručník je důvod k připomínce, kdo tady ve skutečnosti velí.
Na druhou stranu, musím přiznat, že má schopnosti, které jí závidím. Ví, kde koupit nejlevnější maso, kdy mají na trhu slevy na zeleninu, v jakém večerním krámku prodávají tvaroh za poloviční cenu. Přinese plné tašky za pár korun. A přitom neopomene poznamenat: „Já se dřu, abyste se najedli, a vy jen fňukáte.“
Manžela jsem prosila, zda bychom nemohli odejít. Třeba do malé garsonky na druhém konci města. Ne kvůli pohodlí, ale kvůli klidu. Jenže on vždycky uhne: „To neutáhneme. Máma by to sama nezvládla. Urazí se.“ A tak jsem sama v boji, který nikdo nevidí. Všichni mě přesvědčují, že vydržet je moje povinnost.
Večeře, které mají stmelovat rodinu, se pravidelně mění v tichou válku. Každé jídlo je doprovázeno výčitkami: „Zase jste snědli, co jsem chtěla nechat na zítra!“ nebo „Stůl jsi neumyla pořádně!“ Už dávno se u stolu necítím jako v rodině — jen jako nechtěný nájemník.
Jsem unavená. Unavená z kompromisů, které dělám jen já. Unavená z pocitu, že žiju jako host v něčím domě, přestože jsem jeho součástí. Unavená z boje o obyčejnou poličku v lednici, která se stala symbolem celého našeho soužití.
Nemáme kam jít. Jsme uvězněni mezi generacemi, mezi chudobou a obavami, mezi manželovou loajalitou k matce a mou zoufalou touhou po vlastním prostoru. Každý den otevírám lednici a neslyším jen vrzání dveří. Slyším její hlas:
„Tady bude po mém.“
A zatím nezbývá než čekat. Na lepší časy. Na odvahu. Na nový začátek.
