Přesně dva roky po Annině odchodu jsem ji náhodou zahlédl v kavárně. Seděla sama a plakala. Naše pohledy se setkaly a já, překvapený, jsem k ní přistoupil. "Anno, co se stalo?" zeptal jsem se.
"Davide," zašeptala a nervózně si pohrávala s rukama, "nečekala jsem, že tě tu potkám."
"To je zřejmé," odpověděl jsem a posadil se naproti ní. "Opustila jsi nás bez jakéhokoli vysvětlení. A teď tě po dvou letech najdu v slzách. Co se děje?"
Sklopila zrak k stolu. "Udělala jsem chybu," přiznala po chvíli s hlubokým povzdechem.
"Chybu? Myslíš tím, že opustit svého manžela a děti byla jen chyba?"
Její oči se znovu zalily slzami. "Vím, že to nebyla jen chyba. Myslela jsem si, že sama zvládnu víc, že najdu lepší život, lepší kariéru... nevím."
"Snad lepšího muže?" navrhl jsem.
"Ne, ne," zavrtěla hlavou. "Nemohu to vysvětlit, ale odejít od tebe bylo špatné rozhodnutí. Téměř okamžitě jsem přišla o práci. Žila jsem z úspor, rodiče mi chvíli pomáhali, ale po pár měsících mě přestali podporovat. Lidé, které jsem považovala za přátele, zmizeli, když jsem je nejvíc potřebovala."
Pozoroval jsem ji, jak se rozplakala. Kdyby ve mne a naší rodině věřila, mohli jsme těžkosti překonat společně a vyjít z nich silnější.
"Chybíš mi," vzlykla. "Chci se vrátit."
Nechal jsem její slova chvíli viset ve vzduchu. Přestože jsem ji litoval, chápal jsem, proč to říká.
"Teď, když nemáš nic, si na mě vzpomeneš," řekl jsem co nejklidněji. "To je docela výhodné načasování, nemyslíš?"
Anna natáhla ruku přes stůl, jako by chtěla uchopit tu mou. "Davide, prosím. Vím, že si to nezasloužím, ale udělám cokoli, abych to napravila. Poslední dva roky jsem žila v levných bytech, přecházela z jedné dočasné práce do druhé. Měla jsem čas přemýšlet a uvědomila jsem si, co jsem ztratila."
Odtáhl jsem svou ruku. "Přemýšlela jsi vůbec o Maxovi a Lily? Vlastně jsi je ani nezmínila od chvíle, co jsem si k tobě sedl."
Při mých slovech sebou trhla. "Myslela jsem na ně také. Jen jsem se styděla. Nevěděla jsem, jak se vrátit."
Zavrtěl jsem hlavou. "Udělala jsi své rozhodnutí, Anno. My jsme si bez tebe vybudovali nový život. A je to dobrý život. Děti jsou šťastné. Já jsem šťastný."
"Prosím, Davide. Dej mi šanci."
"Ne," odpověděl jsem. "Tohle byla tvoje volba. Přes všechno, čím jsi prošla, vidím, že jsi se nepoučila. Stále myslíš jen na sebe. Moje děti potřebují někoho, kdo je upřednostní."
Ten večer při večeři mi syn vyprávěl příhodu o žížale, kterou našel na hřišti. Dcera nadšeně líčila, jak se naučila jezdit na kole. Díval jsem se na ně a uvědomil si, že naše životy pokračují dál. Bez Anny. A že je to tak možná lepší.
