Když večer odjížděli zpět do města, Jakub si v duchu přál: „Kéž bych tu mohl zůstat navždy…“ Ale zároveň ho tížil strach: co když i tahle rodina ho nakonec vrátí do dětského domova, jako ty předchozí?
O mnoho let později se při příležitosti zlaté svatby jeho pěstounských rodičů, Karla a Marie, sešla celá rodina. Tehdy už dospělý Jakub přijel s manželkou a dcerou, pyšně nesoucí své příjmení. Všichni hosté znali jeho životní příběh, plný těžkostí, ale i nečekaného štěstí.
Jakub během slavnosti povstal, s pohárem v ruce a dojatým hlasem se obrátil k rodičům:
„Drazí mámo a táto, přeji vám zdraví a dlouhá léta! Děkuji za všechno, co jste pro mě udělali. V mém životě bylo mnoho rodičů: ti, co mi dali život, pak ti, co se mnou jen zaplňovali prázdnotu ve svém. Ale vy… vy jste mi darovali dětství, udělali ze mě člověka. Nízkou poklonu! Pro vás bych udělal cokoliv!“
Marie i Karel měli v očích slzy lásky a hrdosti. Nebylo třeba víc slov — věděli, kolik bolesti musel Jakub překonat.
Ještě před lety Jakub už nevěřil, že by mohl najít rodinu, která by ho chtěla napořád. Po jedenácti letech v dětském domově byl zvyklý spíš na zklamání než na naději. Vychovatelka Jana ho ale nikdy nepřestala podporovat a hladila ho po hlavě slovy:
„Nic si z toho nedělej, Kubíčku. Tentokrát to třeba vyjde. A kdyby ne, my tu vždycky budeme.“
Věděl, že každá pěstounská rodina s sebou nese riziko — když zjistili, že čekají vlastní dítě, Jakub přestal být pro ně důležitý. Často skončil zpátky v děcáku kvůli malichernostem: někdy rozbil telefon, jindy se prostě "nepřizpůsobil".
Jednou se dostal do péče manželů, kde paní Eva sice mluvila láskyplně a říkala mu „Kubíčku“, ale její péče byla spíš falešnou hrou na dokonalou rodinu. Měla připravený pokoj v modrých barvách, s hračkami vhodnými pro pětileté dítě, a Jakub se v tom prostředí cítil spíš jako figurína než skutečný člen rodiny. Pěstoun, její manžel, se o něj prakticky nezajímal, věnoval se jen své práci a zdálo se, že si syna pořídili jen kvůli ní.
Časem Jakub vycítil, že i tahle domácnost skončí jako všechny předchozí. A skutečně — při jedné hádce rozbil vybavení pokoje a nakonec ho vrátili zpět do dětského domova. Paní Eva si pak odjela k moři „odpočinout“ a Jakub znovu skončil mezi známými stěnami dětského ústavu.
Pak ale přišel den, kdy mu představili manžele Karla a Marii. Už při prvním setkání v něm vzbudili jiný pocit, než zažíval dosud. Karel mu podal ruku, Marie ho jemně objala:
„Můžeš mi říkat teta Míša.“
Jejich přístup byl dospělý, klidný, bez přetvářky. Když mu ukazovali jeho nový pokoj, nebyly tam žádné hračky pro malé děti, ale knihy o přírodě, vesmíru a dobrodružné romány. V šatní skříni měl oblečení, které odpovídalo jeho věku, a nikdo mu neříkal „Kubíčku“.
Jakub si poprvé v životě pomyslel: „Tady snad konečně někam patřím.“ A měl pravdu.
Osud mu konečně přál a Jakub našel opravdovou rodinu, která mu darovala nejen domov, ale i lásku, podporu a víru v lepší budoucnost. Díky Karlovi a Marii se z něj stal člověk, který dnes sám vychovává vlastní dítě v láskyplném prostředí, které mu kdysi tolik chybělo.
