"Všechno nejlepší k narozeninám, Terezo!" zvolala a protlačila se kolem mě do domu. "Přinesla jsem ti něco speciálního!"
Za ní dva doručovatelé vnášeli obrovskou krabici. V tu chvíli se z ložnice vynořil můj manžel Marek.
"Mami?" řekl zmateně. "Co se děje?"
"Jen ten nejlepší narozeninový překvapení!" Denise spojila ruce a doslova vibrovala nadšením, které se zdálo být až příliš přehnané, aby bylo upřímné.
Za sedm let napjatých rodinných večeří a skrytých poznámek jsem se naučila číst Denise jako otevřenou knihu.
Něco na jejím chování bylo zcela mimo normu.
Doručovatelé umístili krabici do naší kuchyně a začali ji rozbalovat. Jakmile karton spadl, objevila se před námi lesklá nerezová lednice, její povrch tak leštěný, že jsem v něm viděla svůj vlastní ohromený odraz.
"Ach můj bože," zašeptala jsem, skutečně šokovaná.
Naše stará lednice tiše bzučela v rohu, béžový relikt z Markových svobodných dnů, který jsem chtěla vyměnit od chvíle, kdy jsme se vzali. Ale s narůstajícími účty za lékařskou péči mé matky byly luxusní spotřebiče pevně zařazeny do kategorie "někdy v budoucnu".
"Denise, to je... nevím, co říct." A opravdu jsem nevěděla.
Za pět let mi tchyně nikdy nedala nic víc než znovu darovanou šálu a jemně skrytou kritiku mé domácnosti.
Tato náhlá štědrost působila jako objevení žraloka v bazénu.
"To nic není, drahá!" mávla rukou Denise. "Každá pořádná domácnost potřebuje pořádné spotřebiče. Byla jsem prostě zděšená při představě, že by moji přátelé viděli tu starou věc." Pokývla směrem k naší dokonale funkční lednici.
Marek obešel novou lednici a tiše hvízdl. "To je špičkový model, mami. Opravdu štědré."
Denise se usmála na svého syna a pak se obrátila ke mně s výrazem očekávání. "No, Terezo, nebudeš mi pořádně děkovat?"
Potlačila jsem své podezření a přistoupila k ní, abych ji objala. Její drahý parfém mě obklopil, téměř mě dusil svou intenzitou.
"Děkuji," řekla jsem, cítíc cizí paže kolem sebe, které mi nikdy předtím nenabídly skutečnou náklonnost. "Je to krásné."
Denise ustoupila, držíc mě na délku paže. Na okamžik jsem si myslela, že v jejím pohledu vidím něco vypočítavého.
Pak sáhla do své designové kabelky.
"Ach! Téměř jsem zapomněla na papíry. Budeš to muset podepsat, drahá."
Podala mi obálku. Papír byl těžký.
"Co to je?" zeptala jsem se.
"Jen záruční informace," řekla příliš rychle. "Nic důležitého."
Otevřela jsem obálku a vytáhla papíry, prohlížejíc si první stránku. Krev mi ztuhla v žilách, když jsem četla slova "Smlouva o splátkovém prodeji" nahoře.
"Denise," řekla jsem pomalu, snažíc se udržet hlas klidný. "Na co se to dívám?"
A v tu chvíli její maska spadla.
"To je jen formalita," odpověděla Denise. "Obchod vyžaduje podpisy pro doručení."
Ale já už jsem procházela dokument, prsty mi chladly s každou přečtenou řádkou. To nebyla záruka. To byla smlouva o splátkovém prodeji.
250 dolarů měsíčně po dobu dobu pěti let. Celkově tedy přes 3 000 dolarů. A co bylo ještě horší – kupujícím jsem byla já.
„To má být vtip?“ podívala jsem se na Denise s výrazem, který musel být směsí šoku a rostoucího hněvu.
„No tak, Terezo,“ zavrněla. „Tohle je investice do tvé domácnosti. A Marek říkal, že se vám zrovna nedaří. Tak jsem jen... pomohla rozběhnout to.“
„Pomohla? Tím, že jsi mě zadlužila?“ zeptala jsem se nevěřícně.
Marek stál nehybně, jako by se mu v hlavě právě načítal celý ten scénář. „Počkej, mami, ty jsi to napsala na Terezu?“
„Samozřejmě. Vy dva jste manželé. Co je tvoje, je i její,“ odpověděla bez mrknutí oka, jako by právě recitovala pravidla společného jmění manželů.
A tehdy to ve mně bouchlo.
„Denise, vezmi si tu lednici a okamžitě ji odnes zpátky. Nechci ji. Nepotřebuju ji. A rozhodně ji nebudu splácet.“
„Ale už je nainstalovaná!“ vykřikla. „To se nedělá, Terezo, děláš scénu kvůli pár stovkám měsíčně.“
„Dělám scénu kvůli manipulaci,“ odsekla jsem. „Tohle nebyl dárek. To byl chytře zamaskovaný dluh s mašlí. A já na to neskočím.“
Marek se mezitím probral z šoku. „Mami, odcházíš. A zítra zajdu do obchodu, aby to zrušili.“
Denise stála nehybně, jakoby zkameněla. Její plán, jak mi vsunout dluh pod záminkou narozeninového překvapení, právě ztroskotal.
„Ty to ještě budeš litovat,“ procedila mezi zuby a rychlým krokem vyšla z domu.
Zůstali jsme s Markem sami v kuchyni, v tichu, které rušilo jen slabé bzučení staré lednice v rohu. Nová, lesklá „past“ na splátky zářila uprostřed místnosti jako výčitka.
„Tohle už nepřekoná,“ řekl Marek. „Ale buď si jistá, že jí to neprojde.“
