Byla to žena, kterou jsem nikdy neviděla, ale podle jejího výrazu a slov bylo jasné, že zná mého manžela. „Slíbil si, že ji opustíš a budeš se mnou! Pokud to neuděláš, nechci to dítě!“ pokračovala.
Stála jsem tam s nosičem v rukou, zatímco ona se otočila a odešla. Manžel zůstal mlčky stát, jeho tvář byla bledá a jeho pohled prozrazoval, že věděl, kdo ta žena je a co se děje.
Rozhodnutí přijmout dítě
V nosiči ležel chlapec, který nemohl mít víc než dva týdny. Bez váhání jsem převzala iniciativu. „Ty vyzvedni děti ze školy a kup všechno, co napíšu. Já se postarám o tohle dítě,“ řekla jsem manželovi, který jen mlčky přikývl.
Od té chvíle se náš život změnil. Přijala jsem dítě, i když mnozí moji přátelé nechápali, proč to dělám. „Už máš dvě dcery, proč se staráš o cizí dítě?“ ptali se mě. Ale pro mě to nebylo „cizí“ dítě. Chlapce jsem vychovávala jako vlastního syna a nikdy jsem toho nelitovala.
Pravda a nový začátek
Pravdu o jeho původu jsme synovi nikdy neskrývali. Když byl dost starý, vše jsme mu vysvětlili. Překvapivě to přijal klidně a nikdy neprojevil zájem o svou biologickou matku. „Já mám rodinu tady,“ říkal vždy.
Ačkoliv můj vztah s manželem po tomto incidentu utrpěl, našli jsme způsob, jak spolu dál fungovat. Manžel se snažil svou chybu napravit a vnímal mou lásku k synovi jako šanci na nový začátek.
Nečekaná návštěva
O osmnáct let později, na synovy 18. narozeniny, jsme plánovali skromnou rodinnou oslavu. Právě jsme se chystali usednout ke stolu, když někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře a přede mnou stála žena, kterou jsem ihned poznala – matka mého syna.
„Chci mluvit se svým synem!“ řekla zadýchaně. Ale můj syn bez zaváhání odpověděl: „Vy tady žádného syna nemáte.“ Zavřel dveře a vrátil se ke stolu.
Měla jsem slzy v očích, ale tentokrát to byly slzy radosti. Byla jsem šťastná, že mám syna, který mě miluje, a že jsme navzdory všemu zůstali rodinou. Rodina není o krvi – je o lásce.
