Vojtěch ale tvrdil, že má důležitou schůzku, a tak Žofie k Aleně dorazila sama. Když však u vchodu spatřila jeho auto, srdce jí sevřela zlá předtucha. „Divné…“ zašeptala si sama pro sebe.
Krutá slova za zavřenými dveřmi
Rozhodla se udělat překvapení. Potichu odemkla dveře, bosky se vplížila dovnitř a v předsíni zaslechla hlasy. Tchyně a manžel mluvili o ní. Každé jejich slovo bylo jako ostrý nůž do srdce.
„Tenhle sňatek byla chyba. Držela jsem jazyk za zuby, ale už nemůžu. Není pro tebe. Nemá rod, nemá věno. Žádné vychování, žádný rozum.“ pronášela Alena tvrdě.
Vojtěch se marně snažil matku umlčet. „Mami… dost… miluju ji…“ odporoval roztřeseným hlasem.
Alena však pokračovala bez slitování: „Co ti dala, kromě toho hladového pohledu? Nemá styl, neumí ani pořádně obléct. Píše nějaké bláboly a považuje to za práci. Copak je básnířka? Budeš živit rodinu verši?“
Žofie stála za zdí a cítila, jak se jí hroutí svět. Tchynina slova zněla v její hlavě jako ozvěna: „Nestojí za nic. Vychytralá. Bez budoucnosti.“
Studený vítr zklamání
Otočila se a odešla. Bezcílně bloumala ulicemi Brna, studený podzimní vítr jí bičoval tvář a slzy jí stékaly po tvářích. Večer skončila v kavárně, kde bezmyšlenkovitě zírala do studené kávy. Nakonec vzala telefon a zavolala manželovi.
„Nepřijdu. Byla jsem u tvé mámy. Všechno jsem slyšela.“
Vojtěch ztuhl. „C-co?!“
„Všechno. Že pro tebe nejsem dost dobrá. Že jsem nula. Že si nezasloužím ani tvé jméno.“
Následovalo dlouhé ticho, než se pokusil bránit matku: „Mami jenom… přece jen se bojí…“
„O tebe, nebo o svou pýchu?“ odpověděla mu Žofie a zavěsila.
Nečekané těhotenství
Doma pak panovalo ticho a chlad. Vyhýbali se jeden druhému. Jenže pak se všechno změnilo. Žofie cítila zvláštní únavu, znechuceně odložila svou oblíbenou kávu a tušila, že něco není v pořádku. Těhotenský test ukázal dvě čárky.
Večer oznámila manželovi: „Jsem těhotná.“
Vojtěch zbledl, ale vzápětí se rozzářil: „Vážně? To je zázrak!“
Jenže Žofie byla nejistá: „Jen nevím… jestli to chci. S tvou mámou… s tím, co říkala…“
Vojtěch ji pevně objal. „Nejsi sama. Budeme rodina. Pořádná. Máma… není věčná. Ale dítě je naše. Jsem s tebou.“
Nečekané smíření
Druhý den se rozhodli navštívit Alenu. Vojtěch držel Žofii za ruku, když oznámil: „Mami… Budeme mít dítě.“
Alena ztuhla. Na vteřinu zavládlo napětí. A pak – v očích se jí zaleskly slzy: „To… myslíte vážně? Bože… Budu babička?!“
Přistoupila k Žofii a objala ji. Tentokrát upřímně a vroucně. „Odpusť mi, holčičko. Udělala jsem ti moc zlého. Jsem hloupá, stará. Ale tohle je zázrak. Porodíš nám andílka.“
Nový začátek
V kuchyni začala vřít voda, domem se rozlilo tiché hemžení. Vojtěch a Žofie si vyměnili pohled a po dlouhé době se usmáli. Možná teprve nyní začínal jejich skutečný společný život.
