Příspěvek se objevil na facebookové stránce „Priznania žien“ a okamžitě vyvolal vlnu reakcí. Prodavačka v něm bez příkras ukazuje, jaký je skutečný svět za pultem, daleko od představ zákazníků, kteří si často myslí, že zaměstnanci obchodních řetězců jsou jen „povinný servis“ bez emocí a bez limitů.
„Každý den čtu na sociálních sítích stížnosti na různé obchodní řetězce… Kaufland, Tesco, Billa atd., atd. Tedy ani ne tak na řetězce jako na prodavačky, doplňovače, řezníky… Také pracuji v obchodě (dovolím si nejmenovat).“
Ráno pod tlakem: hodina na práci za několik lidí
Už začátek směny ukazuje, jak nastavený systém tlačí zaměstnance na hranu. Podle prodavačky mají pracovníci nově možnost přijít do práce pouze hodinu před otevřením prodejny. Během této jediné hodiny ale musí zvládnout objem práce, který by reálně vydal na několik lidí a několik hodin.
„Každý den chodím do práce s přesvědčením, že svou práci udělám co nejlépe, jak umím. Podle nového řádu my zaměstnanci můžeme přijít do práce HODINU PŘED OTEVŘENÍM. Za hodinu musíme stihnout – vyložit, zkontrolovat, přecenit zeleninu, zkontrolovat: saláty, sýr, salám, šunky, maso, párky, uzeniny, přecenit, vyložit, nakrájet. Stejně tak mražená jídla, nápoje, drogerii a spoustu dalšího. A to za jednu hodinu.“
To znamená, že ještě předtím, než do obchodu vkročí první zákazník, mají prodavači za sebou sprint mezi regály, pulty a skladem. Bez nároku na chybu, bez prostoru na oddech. A právě v tomto okamžiku se začíná tvořit napětí, které se později přenáší i do kontaktu se zákazníky.
„Dusno“ na pracovišti: nervy na pochodu ještě před otevřením
Není divu, že za takových podmínek panuje v kolektivu napjatá atmosféra. Prodavačka popisuje, že tlak z vedení, množství úkolů a očekávání zákazníků vytváří prostředí, ve kterém se těžko udržuje dobrá nálada.
Na pracovišti je podle ní často „dusno“, lidé jsou podráždění, unavení a přetížení. Přesto musí být v okamžiku otevření obchodu všichni na svých místech, usměvaví a připravení splnit každé přání.
„Samozřejmě, tento tlak mnozí z nás snášejí velmi těžko. Na pracovišti je dusno a špatná atmosféra. Honíme se jako blbci! No nakonec, když se otevírají brány našeho obchodu, stojíme připravené/připraveni na svých odděleních (přitom se ještě snažíme stihnout to, co se za tu hodinu nedalo). Přicházejí první zákazníci. Samozřejmě 1 000 druhů sýra, ale on se rozčiluje, že právě ten jeden není. Tak se snažím a běžím mu ho tedy nakrájet. Vrátím se za ním, „děkuji, už ho nechci, dlouho vám to trvalo“. Podotýkám – otevřít, nakrájet, přinést +- 10 minut. Vážně?!“
Prodavačka tak popisuje typickou situaci: zákazník požaduje konkrétní druh zboží, který není připravený, ona se snaží vyhovět, běží, krájí, chystá – a po několika minutách slyší jen odmítavé „děkuji, už ho nechci, dlouho vám to trvalo“. Deset minut práce je smeteno jednou větou.
Čtvrtek až sobota: „necháme v práci i duši“
Největší nápor přichází podle prodavačky ve čtvrtek, pátek a sobotu. Tyto dny jsou v mnoha obchodních řetězcích synonymem pro plné regály, akce a hlavně přeplněné prodejny.
„Nevadí, den se teprve začíná, snad někdo ocení i tuto naši snahu. Všichni už máme zažité, že VE ČTVRTEK, PÁTEK, SOBOTU necháme v práci i duši. Od rána do večera narvaný obchod. Za pultem s masem čeká na obsluhu i 30 zákazníků najednou. Jsme tři. Jedna odchází na přestávku, ty nenávistné pohledy na nás, jak si vůbec jedna z nás dovolí jít na přestávku.“
Fronty u masového pultu, desítky lidí čekajících na obsluhu a jen pár zaměstnanců, kteří se je snaží zvládnout. Když si některá z nich dovolí odejít na zákonem garantovanou přestávku, setká se s nenávistnými pohledy, jako by se dopustila něčeho nepřípustného.
„Milí naši páni… Ehm, tedy zákazníci, TAKÉ JSME LIDÉ – MÁME ŽÍZEŇ, HLAD, JSME UNAVENÍ, BOLÍ NÁS NOHY a ano, také CHODÍME NA ZÁCHOD. Dobře, takže zůstávám tam sama na oddělení salámů, šunek, klobás, sýrů, salátů, uzenin… Ano, lítám tam jako hadr, nesleduji dění kolem sebe. Tak promiň, že JSEM SI NEVŠIMLA, že zrovna TY jsi byl NA ŘADĚ!“
Prodavačka připomíná něco, na co mnoho zákazníků zapomíná: zaměstnanci obchodů jsou také jen lidé. Mají hlad, žízeň, bolí je nohy a potřebují na toaletu. Přesto se často setkávají s reakcemi, jako by jejich potřeby byly méněcenné.
Neohleduplnost a křik: scény kvůli pár minutám
Velkou část její zpovědi tvoří popis chování části zákazníků, kteří podle ní zcela postrádají ohled k lidem za pultem. Křik, nervozita, spěch – a to vše v prostředí, kde zaměstnanci běží od jednoho úkolu k druhému.
„Stačí mi to říct slušně! Nemusíš řvát! A když už tedy na mě zařveš, přijdu k tobě, ať si řekneš, CO CHCEŠ, DÍVÁŠ SE JAKO BACIL DO LÉKÁRNY, PROTOŽE JEŠTĚ NEMÁŠ VYBRÁNO! Jakože, tak na co ta scéna??? Proč jdu do obchodu (o kterém vím, že tyto tři dny je tam vždy plno), když nemám čas??? Takhle to jde 8 hodin v kuse.“
Prodavačka popisuje situace, kdy na ni zákazník nejprve křičí, aby k němu okamžitě přišla, a když k pultu doběhne, dotyčný ještě ani nemá vybrané zboží. Scéna kvůli ničemu, ale psychický tlak zůstává.
Podle jejích slov to takto vypadá celé hodiny bez přestávky. Při cestě na pauzu ji navíc ještě zastavuje množství lidí s dotazy, na které – zcela logicky – nemůže vždy znát odpověď.
„Přijde čas na mou pauzu. Po cestě z mého oddělení do společenské místnosti mě zastaví ještě 30 lidí a když neznám odpověď na jejich otázku, jsou úplně bez sebe, jak je možné, že nevím a neovládám všechno, co se nachází v našem obchodě… Ani lékař neovládá všechny operace a nemoci světa.“
Nadávky, ponižování a večerní „boj o sýr“
Nejdramatičtější část zpovědi přichází večer, těsně před zavírací dobou. Většina lidí by si možná myslela, že poslední minuty v obchodě jsou klidnější, realita je ale podle prodavačky úplně jiná.
„Sednu si už na přestávce, zapálím si cigaretu a jediné, na co se zmůžu, je sedět a vychutnat si to ticho! Přichází večer naše informátorka, žádá nakupující, aby se začali přesouvat k pokladnám, za půl hodiny zavíráme. NE! JE 20:50, TAK JÁ SI MUSÍM JEŠTĚ JÍT KOUPIT SÝR (samozřejmě ten, který už není a já už mám stroje umyté). Hezky se omluvím a popřeji hezký zbytek večera, samozřejmě, za mé slušné chování dostanu vynadáno, v tom nejhorším si odnesu ještě nějaký titul typu „pi*a, dr*nutá, jdi do pi*e“ a podobně!“
Prodavačka popisuje, jak i po oznámení blížícího se zavření obchodu někteří zákazníci trvají na tom, že si ještě „rychle“ něco koupí – často právě z oddělení, které už je uklizené a uzavřené. Když se jim snaží situaci vysvětlit a omluvit se, setká se místo pochopení s vulgárními nadávkami a urážkami.
Konec směny? Jen iluze. Únava, frustrace a pocit, že „zítra snad ani nepřijde“
Když se konečně zavřou dveře obchodu, práce pro prodavače zdaleka nekončí. Je potřeba ještě uklidit, doplnit, připravit zboží na další den. Až potom mohou odejít domů – často s pocitem, že jsou na úplném dně sil.
„Konečně!!! Je tu konec!!! Zavřely se brány, ještě rychle všechno uklidit, umýt, roztřídit, vyměnit, očistit A JDE SE DOMŮ. Pro mnohé poslední den, pro jiné teprve ten první. Ale už teď se cítíme tak, že zítřek asi ani nepřijde.“
Prodavačka otevřeně přiznává, že mnozí z nich uvažují o odchodu, jiní jsou teprve na začátku své pracovní cesty, ale už po pár dnech mají pocit, že to dlouhodobě nezvládnou.
„Nejsme stroje“: emotivní vzkaz zákazníkům
V závěru svého statusu se obrací přímo na čtenáře a snaží se jim vysvětlit, že za uniformou prodavače je člověk se svými limity, starostmi i dobrými úmysly.
„Jestli ses dostal až sem, věřím, že jsi alespoň trochu pochopil, že ne všichni jsme BEZ CHYBY! Že také nejsme stroje. Že máme také nějaké povinnosti. Snažíme se. Dáváme vám každému pár minut našeho času. Mě tato práce baví, JEN mě mrzí, že musíme trpět, protože zrovna ten sortiment, který chcete vy, nemáme! Že musíš čekat o 2–3 minuty déle, a když se ti zachce, můžeš nás klidně poslat i (však víte kam), protože jste nastavení tím pitomým systémem, že VY jste NAŠI páni!!!“
Její slova jsou jasná: práce ji baví, ale ničí ji způsob, jakým se k ní část veřejnosti chová. Ne kvůli výjimečným situacím, ale kvůli každodenním drobným projevům neúcty, nadřazenosti a přesvědčení, že „zákazník je pán“ znamená, že si může dovolit cokoliv.
Otázkou zůstává, zda podobné zpovědi dokážou změnit chování lidí v obchodech. Minimálně ale připomínají, že za pultem nestojí anonymní „personál“, ale konkrétní lidé, kteří si zaslouží respekt – stejně jako každý jiný.
