Hořčák se mezi houbaři netěší velké oblibě právě kvůli své extrémně hořké chuti. Stačí, aby se jediný plod tohoto hřibu dostal do hrnce, a celý pokrm je prakticky nepoživatelný. Proto ho většina sběračů bez rozmýšlení odhazuje, často v domnění, že jde o nejedlý či dokonce jedovatý druh. To je ovšem omyl – hřib žlučník je jedlý, jen chuťově velmi výrazný.
Domácí „lékárnička“ z lesa: pomoc při žaludečních potížích
Přestože se v kuchyni příliš neuplatní, v lidovém léčitelství má hořčák své pevné místo. Znalci jeho účinků upozorňují, že může posloužit jako rychlá pomoc při žaludečních nevolnostech i průjmových onemocněních. Houba se po nasbírání obvykle nakrájí na plátky, usuší a následně rozdrtí na jemný prášek.
Takto připravený prášek je možné užívat přímo, ovšem jeho chuť je podle zkušeností mimořádně hořká, což mnozí jen těžko snášejí. Praktickým řešením proto bývá naplnění prášku do želatinových kapslí, které jsou běžně k dostání v lékárnách. Díky tomu se dá nepříjemná chuť obejít, zatímco tělo může využít účinné látky, které houba obsahuje.
Hořčák pod drobnohledem vědců: podezření na protinádorové účinky
O možném léčebném potenciálu hřibu žlučníku se v odborných i laických kruzích mluví už desítky let. Podle dostupných informací se v 80. letech minulého století tato houba ve velkém vykupovala v tehdejší Spolkové republice Německo pro potřeby farmaceutických společností. Zájem výrobců léčiv rozhodně nebyl náhodný.
Laboratorní výzkumy na zvířecích modelech, konkrétně na myších, naznačily, že hořčák může mít výrazné protirakovinné účinky. Vědci v něm identifikovali látky, které jsou schopné potlačovat množení nádorových buněk. Přesné mechanismy a míra účinnosti u lidí však zatím nejsou jednoznačně popsány, a proto se k tvrzením o „zázračné houbě“ přistupuje s určitou opatrností.
Mykolog: jedlá houba s možným protirakovinným potenciálem
Na zvláštní postavení hřibu žlučníku upozorňují i odborníci z řad mykologů. Zástupce České mykologické společnosti Jaroslav Landa k tomuto druhu uvádí:
„Je to houba jedlá, hořká. Traduje se, že má protirakovinné účinky. A domnívám se, že to je i pravda. Nevíme ale, jak moc velké,“ řekl Jaroslav Landa z České mykologické společnosti.
Jeho slova dobře vystihují současný stav poznání: hořčák rozhodně není jedovatý, naopak může obsahovat velmi cenné látky, ale věda zatím nemá dostatek dat, aby mohla přesně určit, jak silně a v jakých dávkách působí proti nádorovým onemocněním u člověka.
Kdy a kde hořčák najdete: roste, ale nikdo ho nechce
Pro zkušené houbaře není hřib žlučník nijak vzácným úlovkem. V českých lesích se objevuje nejčastěji od června do září, a to především v jehličnatých porostech. Někdy roste i v blízkosti oblíbených jedlých hřibů, což přispívá k častým záměnám.
Rozpoznat ho lze podle několika charakteristických znaků. Třeň, tedy noha houby, bývá tmavě síťovaný, což vytváří výrazný kontrast k bělavému či nažloutlému podkladu. Na spodní straně klobouku jsou rourky s narůžovělým zabarvením, nikoli žluté či zelenavé jako u některých jiných druhů. Typické je také to, že při dotyku houba v místě poranění růžoví, což může být pro sběrače důležitým rozpoznávacím znamením.
Ti, kdo si nejsou jistí, mohou využít i „ochutnávací test“. Jemné zakousnutí do malého kousku syrové dužniny rychle prozradí, s čím mají tu čest – hořčák je výrazně a nepříjemně hořký, takže záměna s běžným jedlým hřibem je po takové zkoušce prakticky vyloučena. Tento postup je však určen pouze pro zkušenější houbaře, kteří umějí odlišit bezpečné druhy od těch, u nichž by podobný experiment mohl být nebezpečný.
Proč zůstává „zabiják rakoviny“ v lese ležet?
Paradox hřibu žlučníku je zřejmý: v přírodě je relativně běžný, ale v košících končí jen výjimečně. Pro většinu lidí je to prostě „zkažená houba“, která nemá v kuchyni co dělat. Informace o jeho možných léčivých účincích se navíc šíří spíše mezi zasvěcenými a často jsou zahaleny mlhou neověřených tvrzení a polopravd.
Odborníci zároveň upozorňují, že i když výsledky některých studií vypadají slibně, hořčák určitě nelze považovat za náhradu klasické onkologické léčby. Využití této houby by mělo být vnímáno jako možný doplněk, nikoli jako zázračný prostředek, který sám o sobě vyléčí závažné onemocnění. Přesto však zůstává otázkou, zda by si tato přehlížená houba nezasloužila větší pozornost jak vědecké obce, tak veřejnosti.
Jisté je jedno: hřib žlučník je mnohem víc než jen „kazisvět“ houbařských kořistí. V době, kdy farmaceutické firmy investují obrovské částky do výzkumu přírodních látek s protinádorovým potenciálem, může být právě tato opomíjená houba jedním z kousků skládačky v boji proti rakovině.
