„Nechceme, aby naše děti prožily to, co my. Chceme jim dát domov a lásku,“ říká Susan.
Děti od čtrnácti do třiačtyřiceti let
Susan rodila téměř každý rok, poslední dítě přivedla na svět ve 43 letech. Zatímco některé porody byly plánované, jiné přišly nečekaně – ale všechny přinesly rodině radost.
Nejstarší syn oslavil nedávno 32. narozeniny a rodina se při té příležitosti přestěhovala do nového sídla, kde má každé dítě vlastní pokoj – což je u takového počtu téměř zázrak.
Rodinná pekárna a granty pomáhají vše zvládnout
Rayfordovi nejsou závislí jen na státní pomoci. Provozují vlastní rodinnou pekárnu, která jim přináší pravidelný příjem. Dotace a granty jim pomáhají zvládat specifické potřeby tak početné domácnosti.
A že je to pořádný provoz: pračka běží klidně i přes noc, aby se vše stihlo vyprat, a na denní nákup potravin vyrážejí mikrobusem.
Dovolená? Jen autobusem!
I dovolené zvládají – ovšem ne jako běžná rodina. Rayfordovi si najímají vlastní autobus a častokrát jim cestu sponzorují městské úřady nebo dárci. K moři jezdí společně a tvrdí, že společný čas je to nejcennější, co mají.
Bude i třiadvacáté dítě? Možná ano!
Zda se Rayfordovi rozhodnou ještě pro další přírůstek, zatím neví ani oni sami. „Záleží na osudu. A možná i na tom, jestli bude třeba vyrovnat počet holek a kluků,“ směje se Susan.
Jedno je však jisté: tahle rodina drží pospolu – a srdce mají větší než jejich dům.
